Rozbor TL
Úryvek: „Máš oči jako tabák“ – Václav Hrabě
Tento verš mi už hodně dlouho leží v hlavě, je tam od doby, kdy jsem si ho poprvé přečetla, a to už je nějaké 4 roky. Kdykoliv někdo zmíní Václava Hraběte, vytane mi na mysl tento úryvek. Z mého pocitového hlediska je to dokonalé vyjádření lásky, tak jak jen postižitelná může být. Je to ta nejniternější a nejupřímnější zpověď, se kterou jsem se setkala. Rozhodně není patetická, omšelá, předvídatelná, naopak, je reálná a já jí věřím a s básníkem ji prožívám.
Pokusím se v náseldujích řádkách nastínit, jak na mě tento verš působí, co všechno ve mně vyvolává a jak si ho subjektivně interpretuji.
Stěžejními výrazy jsou oči a tabák. Už samotné spojení těchto dvou zdánlivě neslučitelnýh slov a vytvoření přirovnání čtenáře donutí přemýšlet, nenechá je to klidnými a dráždí to, skutečně zůstává jakýsi pocit snahy o porozumění.
Oči
Zkusme se nyní zamyslet nad konotacemi a pocity, které výraz oči vyvolávají ve čtenáři. Jak je vnímáme? Nejčastěji jako symbol duše, nebo bránu do duše. Přes oči komunikujeme s druhými, někdy dokonce bez použití slov. Do očí se zahledíme, zamilujeme, o očích se nám zdá, jsou v našich vzpomínkách na jiné lidi. Mnohdy toho oči poví více, než slova, dokonce více, než by jejich nositel chtěl. Oči mohou být temné, tajemné, zářivé, vlídné, radostné, smutné. Skrze ně vnímáme svět a dáváme ostatním kolem sebe najevo svou přítomnost a zájem o život. Oči mohou hořet láskou, můžeme v nich mít jiskřičky, čertíky. Mohou být znakem upřímnosti, ale i neupřímnosti. Můžeme v nich listovat jako v knize.
Tabák
Tabák se v poezii zas tak často nevyskytuje, alespoň já jsem se s ním ještě nesetkala. Jak na mě tedy působí? Tabák ze všeho nejvíce vybízí ke smyslovému vjemu. Mně osobně i přesto, že nejsem kuřík, tabák příjemně voní. Stejně jako voní jeden člověk druhému. Je to vjem, který se v našem mozku uchovává. Tabák také nemůže existovat sám o sobě, bez cigarety a bez ohně. Potřebuje být zapálen, pomineme li žvýkací tabák. Tabák je jemný. Zároveň je i nestálý, můžeme o něj snadno přijít, může shořet, může se rozprášit, může ztratit na kvalitě. Tabák je opojný, v momentě, kdy vznikne závislost, neumíme už žít bez něho. Toužíme po něm, trpíme, nemáme li ho. Při pomyšlení na něj, se nám třesou ruce a kolena. Připoutá si vás k sobě a má nad vámi nadvládu. Takový je tabák. Další konotace, která přichází v úvahu, je barva. Pro mě má barvu hnědou, možná že takové jsou oči té, pro kterou Hrabě píše.
Oči a tabák
Propojím li vjemy a pocity, které ve mne zanechala výše zmíněná slova a pokusím li se vnímat celistvost verše, docházím k závěru, že se jedná o výpověď člověka, který je hluboce zamilován, ale zároveń i vnímá tíhu času, který mu jeho lásku může vzít. Je si vědom toho, jak nestálý cit to je, a že se oči jeho milované mohou od něho kdykoliv odvrátit. Je si možná i vědom, že to může způsobit sám přehršelem jeho citu. Zároveň se snaží zachovat ten okamžik co nejdéle to jde. Vnímá druhou osobu plnými doušky, uvědomuje si její vůni, uvědomuje si její duši, které se snaží porozumět a se kterou se možná i částečně ztotožňuje. Je to verš jen o nich dvou, je v něm ukryta jakási mystičnost. Je to o momentu, kdy skrze báseň vyslovuje své vyznání. A je to i o strachu ze ztráty. Mluvčí nechce být patetický, mohl by užít jiných otřelejších výrazů, ale on našel způsob, jak být opravdový.
