Tak jsem dnes konečně dočetla Veroniku. Když říkám konečně, myslím tím skutečně konečně, jelikož první stránku jsem četla asi tak už v červnu, ale až teď byl konečně čas se do toho položit.
Musím se přiznat, že závěr, který si na nás sám autor přichystal jsem tak trochu čekala (už v červnu), ale nyní jsem tím byla dost ohromena a komentovala to slovy : ten hajzl si na ní chtěl jen něco vyzkoušet. Ale asi od začátku...
Veronika se skutečně rozhoda zemřít, spolikala nějaké prášky a upadla do kómatu. Skoro umřela, ale lékařům se podařilo jí zachránit. Poté co se dá fyzicky do pořádku je přeložena do léčebny ve Villete. Tam se setkává s blázny jako je Zedka či Marí (bývalá právnička, trpíí chorobným strachem) či s mužem, do kterého se zamiluje, i když trpí schizofrenií.
Dr. Igor ji namluví, že se nedožije konce týdne. A právě v tom je obsažena pointa celého příběhu. Následující týden Veronika žije tak jako y byl její poslední! A nejen ona, přítomnost každodenní a nenadálé smrti si uvědomí i ostatní pacienti a podle toho se i chovají. Jedním z hlavních poselství této knihy je fakt, že se každý den máme radovat s maličkostí a prožít ho tak, jako by byl náš poslední.
Nedílnou součástí knihy jsou i náboženská témata do jejichž rozebírání se nebudu pouštět, protože mě to co by ateistovi nepřísluší.
Žádné komentáře:
Okomentovat