Pavel Ota - Smrt krásných srnců

Vánoční čas pro mě není jen časem radosti a veselosti, ale spíše časem volných chvil na doplnění recenzí děl, která jsem stihla za poslendní půlrok přečíst, ale ke kterým jsem se zatím nedostala co se zápisu týče. Nyní se hodlám vrátit k dílu Smrt krásných srnců, které mě zaujalo při referátu ve škole.

Stylové

Ota Pavel a jeho styl je velice originální a osobitý a musím se přiznat, že se mi opravdu líbí. Je z něj cítit jakási dětská naivita vidění světa okolo, doplněna všudypřítomnou tragikomičností. Přesto má toto ne moc rozsáhlé dílo několik různých atmosfér. Od prvorepublikového nadšení a chutě do života se s hlavním hrdinou přeneseme do obavy z nacistů a skončíme smrtí, která se před ničím nezastaví a ještě si člověka vychutná.

Leo Prosser a jeho životní příběh

Hlavním hrdinou titulu je Otův tatínek Leo Prosser, židovský úředníček, tak trochu možná i podnikatel, který ze všeho nejraději rybaří. Společně s ním zažijeme úsměvné příhody, které ho provázejí jeho každodením osobním i pracovník životem. Bohužel doba je zlá, a tak jako Žid je nucen snášen rasovou nesnášenlivost během 2. Světové války a také si bude muset projít koncentračním táborem, stejně tak jako oba starší bratři malého Oty. Díky Otovi si tak můžeme reálně představit jak byl život za nacistické okupace těžký, zvláště pro malé židovské dítko. Otův tatínek se nakonec z koncentračního tábora vrací, tak jako jeho bratři a snaží se navázat tam kde přespat. Doba je ale jiná a tak je jeho osud zpečetěn. Po svém posledním neúspěchu s výstavními králiky přichází jako poražený domů a dalšího dne zemře.

Vykreslení atmosféry doby

Ota Pavel byl velmi dobrým spisovatelem a pozorovatelem. Dokázal nádherně vykreslit atmosféru doby, mezilidské vztahy, hrůzu války pro civilní obyvatelstvo a nezlomnou lidskou důstojnost. Jeho styl psaní je velice jedinečný, tak trochu připomíná psaní malého dítěte, a to je na tom tolik milé (vždyť vše zažl když byl malý). Ukazuje nám věrnou podobu svého tatínka, který se snažil něčeho dosáhnout a střídavě se mu to dařilo či nedařilo. Ať už se mu dařilo více či méně, vždycky po jeho boku stála Otova maminka, prototyp moudré ženy, která jde za svým manželem v dobách dobrých i zlých. Typickým znakem Oty Pavla a jeho tvorby je bezpochybu ryaření, ani v tomto díle zmínku o své a tatínkovo zálibě nevynechává a tak se dozvídáme, jak se málem utopil a nebo jak rybařil na černo.

Závěrem

Kniha je pro mě jedna z těch, po které ráda znovu sáhnu, když se budu chtít odreagovat a mohu ji jen doporučit. Bezesporu patří ke klenotům české literatury 20. století a dokazuje, že Ota Pavel byl nejen výborným komentátorem a redaktorem, ale i spisovatelem s vyjímečně osobitým přístupem k vyprávění příběhů.

100%