Citáty z knih

"Máš oči jako tabák" (Václav Hrabě)
"Mrs. Dalloway said she would buy the flowers herself." (Virginia Woolf)
"Láska je." (Paulo Coelho)
"Na cestě není cíl, cesta je cíl." (Beat Generation)

30 prosince, 2007

TAK OBECNĚ O KONCI MÉ BRIGÁDNIČINY V ALBERTU



(Tak to jsem já naposledy za pokladnou. Vím, vypadam tak jak kokot :D , po New Year půjdu k holiči....) Photo by Bufinka


Dnešní den byl velice zvláštní. Naposledy jsem si totiž stoupla za kasu, nasadila rozverný úsměv a přivítala zákazníky slovy: "Dobrý den!" Ano, je tomu tak, naposledy jsem si odpracovala brigádu v Albertu. Tak trochu více než jsem čekala, mě tato skutečnost donutila přemýšlet o tom, co mi to dalo a co mi to vzalo, takové to bilancování.
Vzalo mi to čas, ale ne zas tolik a tak trochu ideální představu o cenách výrobků. Jinak celou svou bezmála půlroční brigádu považuji za přínosnou. Poznala jsem, že lidičky, co tam pracují, jsou velice milí (pokud jim ovšem nedáte podnět, aby Vás pomluvili) a že jejich práce je náročná a zodpovědná. Ještě nyní si vybavím své první dny za pokladnou, kdy jsem roztřesenou ručkou vymačkávala pracně a hlavně dlouze vyhledané kódy, o poznávání pěčiva, ovoce a zeleniny raději nemluvě.
Kódů, co by měla pokladní znát je okolo 300. Já jich znám asi tak 100 řekla bych, těch nejvíce používaných a ostatní už vím kde hledat. Takže mé přemýšlení za kasou vypadalo asi nějak takto: 11588, 10 rohlíků, váha 3010, váha 3015, 85904213153, 673 pětkrát, váha 3578, 676, 414113 třikrát, dvakrát 12955, 281850, váha 3039 - celkem tolik a tolik - esc-šek-enter-0-enter-enter-zápis...enter-zápis.... takže takhle může vypadat i Váš nákup. Že jste z toho mimo? Já první týdny byla také! A to je právě důvod, proč potencionální návrat zpět za kasu, bude těžký, možná ještě těžší než úplný začátek. (Ale on asi nebude, kvůli tomu pomlouvání, o kterém jsem se dozvěděla).

Za svou krátkou působnost jsem stačia zažít různé příhody jako: (zloděj, rozlobený pán, který po nákupu za 3000, když zjistil, že mu vezmu jen 5 stravenek, následně odešel a nákup nám tam nechal, stálí zákazníci od členky záchrané služby přes důchodce až po alkoholičku kupující si Hradní svíci, hovězí polévky a jedny Viceroy červený -> 107 Kč, velice příjemnou postarší paní, co kouří Ronsonky, zablokování šuplíku s cdčkama a bezmocný výraz v očích paní T, zablokování kasy po mé výměne pásky a následný restart kasy, který trvá asi 5 minut, přerušení platby mezi terminálem a kasou a následné vzniknutí manka opět díky mě, vánoční nápory, kdy jely 4 kasy celý den a fronta neubývala, zákazníky stěžující si před zavíráním že není pečivo, lidi co se nemejou, malou holčičku co pokaždé přijde a řekne "Dobrrrý den, prrrosím Berrrtíky", důchodce, co si kontrolují každou položku, lidi hledající chyby na regálech, jen aby dostali poukázky na nákup, pána co v neděli po otevření platil 5000 a nedošlo mu, že opravdu v kase nemáme na vrácení, když jsme zrovna otevřeli, paní, které bankomat sežral kreditku, paní co si u nás nechala peněženku, věčně zapomenuté drobnosti z nákupu na pultu, kluka, kterému jsem dala 2 koruny, co mu chyběly, paní T jak mi vylíčila, že se po Fernetu totálně zeblila, objevila jsem nepokrevní příbuznou, potkala jsem pár našich učitelů a zjistila jsem, jak je profesorka H komunikativní, obsloužila jsem paní senátorku R, tahala balíky Pepsi Coly po 8->20 kilo, vysvětlovala lidem, proč nelze koupit nová cd v neděli, čekala, až si pán, co zapomněl peněženku a zjistil to na konci nákupu, tak až najde kreditku a vybere ... a je toho určitě ještě spousta. A to nepočítám neskutečnou prdel s Bufinkou, Livi a Luckou - příhoda s Luckou: Lucka: "Sme kamarádky"..Já: "Od tý doby, cos mi sáhla na zadek, už nejsme kamarádky" :D -> to jsou ty dvojsmysly, co si lidský mozek domýšlí).

Ale to nej naposledy. Doufám, že si mě budou pamatovat a to v dobrém, jako člověka, co je občas rozesmál, přinesl jim čokoládu, kupoval alkohol na svou "chlastací kreditku", věčně jim povídal o tom, jak se snaží zvyšovat pracovní morálku, označil jednu pokladní za buldoka, který na ostatní vrčí : "Máme zavřeno" (bylo to myšleno v dobrém)..Jestli si na mě takto vzpomenou budu ráda, ovšem na co určitě nikdy nezapomenou, je má chopnost vytírat! Jestli existuje člověk co to totálně neumí, jsem to já! Jedna pokladní si ze mě dokonce chtěla vzít prášek, další již šla sama dobrovolně a při mé zmínce, že já to udělám, prohlásila: "Bože jen to ne!"

Takže asi pro tyto zážitky s těmito lidmi mi ta práce za mizerný peníz, bolavé tělo a psychického stresu, bude chybět. Ne pro práci, ale pro tu atmosféru a pro možnost, pozorovat okolí a domýšlet si příběhy. Inspirativní.

A jak se zpívá v jedné písničce, co pořád hrajou na FM Plus (FM plus na krámě běží po celou dobu služby, takže sem pěkně zmagořená, pravda ale je, že to jakýsi psychologický dopad na zaměstnance má, slyší něco stálého a tak to přispívá k pocitu jistoty), takže jak se v ní praví, tedy zpívá: THIS IS THE END.

29 prosince, 2007

Jak jsem na tom s četbou teď?



Takže po dočtení níže zmiňovaných titulů (Svět podle Garpa, Čarodějka z Portobella) jsem na tom asi takto. V současné době mám rozečteno tyto knihy:


1) Už asi 2 měsíce nemůžu pohnout s: Kafka - Zámek, Marquez - Sto roků samoty, Lustig - Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Jonathan Strange a pan Norrel od teď si nevzpomínám

2) Nově tu na mě čekají: básně od Kainara (no ale nic moc se mi nelíbí), Arbes a jeho Romaneta, Upíři, a také mi tu leží polorozečtené literární časopisy, co mám půžené od paní Boženky

3) Aktivně rozečtené: London : Tulák po hvězdách, London: Martin Eden, Charriére: Motýlek, Puzo: Kmotr, Kerouac: Podzemníci,

4) Čekí tu na mě v knihovně: Stenibeck: Na východ od ráje, Legátová: Mušle a jiné odposlechy, Murakami: Kafka na pořeží

¨5) No a aby toho nebylo málo, mám děsnou chuť si přečíst Kerouac: Na cestě, no a potom Burrougs: Feťák, Teplouš...


Páni lidičky, řekněte mi, kdy já tohle všechno dočtu a kdy se budu učit na maturitu a na přijímací zkoušky??? A taky by mě zajímalo, jestli jsem normální! Osobně o tom přestávám pochybovat a nejsem již jedinná. Kolik je těch knížek vlastně, co na mě čekají? No výborně, cca 20 knížek!!! Držte mi palce, a to sem se ještě rozhodla doplnit recenze na již slibovaných 451°Fahrenheita, Adriana Molea, a už ani nevím čeho dalšího.... Teď mě omluvte, jdu se uklidnit a do noci asi budu číst, jen ještě nevím co.
PS: Omlouvám se za gramatické a jiné nedostatky tohoto záznamu. Jsem mírně rozčílena nad svou "nevím jak to pojmenovat" a tak opravdu nemám náladu to korigovat.

Wilde Oscar - Nightingale and Rose

(1888)

Jeden z nejemocionálnějších příběhů, jaký jsem kdy četla, takový je Slavík a růže. Když jsem ho četla v originále, dokonce jsem málem brečela. Nejedná se o žádné rozsáhlé dílo, je to kratičká povídka, dalo by se říci pohádka, a přesto se mi vryla hluboko do mysli a do srdce a ráda se k ní vracím.

Známý příběh

Příběh je dle mého názoru obecně znám. Mladík chce získat srdce dívky, která je natolik marnivá a poručí si červenou růži a moc dobře ví, že v okolí žádné takové nerostou. Mladík je zoufalý a vypráví to svému kamarádovi. Tento rozhovor zaslechne i slavík, kterému je mladíka líto. Tak si zaletí za bílou růži a ta mu řekne, že jediná možnost, jak zařídit, aby byla červená, je že se na ní napíchne a obarví ji vlastní krví. A tak slavík učiní. Aby krev tekla rychleji zpívá a zpívá (tohle je hrozně smutná pasáž) a ráno již zpěv slavíka slyšet není. Mladík přijde do zahrady a objeví krásnou čevenou růži a předá ji slečně. Ta ho ale odmítne a smrt slavíka, přijde v niveč.

(But the Nightingale's voice grew fainter, and her little wings began to beat, and a film came over her eyes. Fainter and fainter grew her song, and she felt something choking her in her throat.) - taková má malá šťouravá poznámka, angličani považují slavíka za holku :)

Nadčasovost

Celé je to tak dojemné, příběh neopětované lásky a oběti také pro nic. Tímto Oscar Wilde jasně poukazuje na soudobou společnost a na jejich marnivost, hrabivost a neochotu pomoci, nebo docenit něco tak jednoduchého, leč dokonalého, jako je krásná růže. Raději zvolí blýštivé šperky, obrovské peněžní hodnoty, nežli zázrak přírody. Sdílím Wildovo zhnusení nad viktoriánskou dobou a nejen to. Samotný příběh je nadčasový, protože se hodí i do doby dnešní. A tak mi nezbývá nic jiného, než znovu a znovu doceňovat geniálnost a poselství příběhu.

Odkaz na EN text

http://www.readbookonline.net/readOnLine/2180/

110%

Coelho Paulo - Čarodějka z Portobella


Ne že by Paulo Coelho byl mým oblíbeným autorem, to se říci nedá, patří ale k těm, které si tak trochu oddechově ráda přečtu. Jeho příznivci by mě asi už při těchto slovech spílali, za což se jim omlouvám, ale tak to prostě je. Možná právě pro ten fakt, že ho považuji za oddechového, jsem se dostala do okamžiku, kdy se mi hlavou míhají myšlenky, o čem ta Čarodějka z Portobella vlastně byla. Ne nejsem dokonalá, zvláště v posledních dnech, a musím se přiznat, že tuhle knihu jsem nepochopila.


Nejzásadnější sdělení


A jelikož jsem ji nepochopila, nemohu o ní psát. Nemohu ji ani chválit, ani kritizovat, to prostě není možné. Jednu věc mi ale tato kniha přinesla, konkrétně jeden citát, chcete li moudro "Láska je.". Věta jednoduchá s nerozvitým přísudkem, a přesto říká vše podstatné. Nejde o to věčně definovat lásku, to je zdaleka nemožné, je to tak nepochopitelné, že slova na to nestačí. S tímto problémem se potýkám již dlouho, že si říkám :"Sakra, co tohle vlastně je? Co je to za city? Jaký druh lásky?" a až díky čarodějce Athéně jsem poznala, že prostě láska je, v jakékoli podobě, ke komukoli, kdykoli, že prostě existuje. A za to jsem knize vděčná! Díky ní, mohu jít dál, na své cestě směřující k záhubě. Není cíle cesty, ale cesta samotná je cíl. [beat generation].


Alespoň trochu málo k příběhu


V každé anotaci se dočtete, že Sherine (alias Athéna) se narodila cikánské dívce, ale musela být dána k adopci, protože nebyla čisté cikánské robátko. Ujal se ji manželský pár z Bejrútu, který se během občanské války přestěhoval do Londýna. Sherine byla již od dětství jiná, sama údajně prorokovala, že válka potrvá dlouho a že obětí bude hodně. Začne tancovat a vnímat svou astrální energii. Poté se vydá hledat kořeny a svou matku. Na své cestě zjistí, že má dar lidi učit a tak poté co stráví nějaký čas v poušti (to už má syna, je rozvedená, má údajně přítele v Scotland Yardu) vydává se zpět do Londýna a učí lidi, jak v sobě také probouzet svou energii. Stane se ale, že je církví považována za čarodějku a uctívačku ďábla a okolo ní se strhne velký mediální humbuk, zakončený obžalováním z urážky jistého reverenda. Athéna se nejvíce bojí o svého syna, aby ji nebyl odebrán. Nakonec se dozvídáme, že Athéna odjela a kdesi byla zabita. Což jak nám sdělují poslední stránky, není prvda, ve bylo zinscenováno a ona se jen stáhla do anonymity. Její kult učení, neboli kult učení Vzývání Matky Země, převzme žena redaktora, který se do Athény zamiloval (ale nikdy spolu nic nemají).


Témata a kompozice


Samozřejmě jsem některé pasáže vynechala, takže se zase nejedná o kompletní výčet celého příběhu. Co mě přijde zajímavější je fakt, že Coelho zde popírá klasická náboženská témata (Bůh je muž, homosexualita je hřích), a připouští existenci jiných náboženských směrů, které se obracejí k panteistickému vidění světa a boha. To jsem od něj vskutku nečekala. Co se kompoziční stránky díla týče, je psáno jako výpověď svědků událostí, jako by to byl přepis z magnetofonových pásků. Tak si čtenář postupně dává skládanku dohromady a zjišťuje, co se vlastně přihodilo, protože je kniha pojata retrospektivně.


Závěrem


Jak říkám, zlstává stále mnoho věcí mně nepochopených a tak musím skončit. Hodnotit tentokrát neudu, protože by to nebylo spravedlivé. Zda kniha stojí za přečtení či ne? Jak jsem již jednou řekla, každá kniha za to stojí.

28 prosince, 2007

Irving John - Svět podle Garpa (The World According to Garp)

Překlad: Jaroslav Nenadál, 1987, Odeon


"Cože? Vy neznáte Svět podle Garpa?" zhrozila se jednoho dne jedna paní učitelka. I zastyděla se Maky a šla si knihu půjčit, opět dobře udělala a teď se už tolik nestydí.


Jak jen tu knihu popsat

Kniha je klasikou v angloamerické literatuře. Poprvé byla vydána v roce 1976 a stala se pro jedny oblíbenou, pro jiné zatracovanou. Čím je tak vyjímečná? Je komická i tragická, je vážná i nadnesená, člověk by se u ní smál i brečel a sled událostí je mnohdy natolik absurdní, že se tomu nechce ani věřit. Na asi 580 stránkách je nám vyložen celý život T.S.Garpa, jeho matky Jenny Fields, Garpovo rodiny, přátel i nepřátel. Proč tedy byla zatracovaná? Právě pro svůj nadčasový přístup k otázkám sociálně patologických jevů jako je : feminismus, transexualita, homosexualita, bisexualita, individualismus, bigamie a jiné. Všechna tato témata jsou podána velmi příjemným způsobem a nechce se věřit, že kdysi dávno byli lidé daných skupin odsuzováni a zavrhováni společností. Lidská blbost má dlouhou historii. Nesmíte si ale myslet, že kniha je jen o "sexuálních úchylkách"! Vůbec ne, k tomu níže! Na druhé straně autor skrytě vyzývá k odsouzení násilí v jakékoli podobě, skrze Garpův poslední román.


Hned první absurdnost v první kapitole

Na začátku knihy se seznamujeme s Jenny Fields, zdravotní sestrou, která nemá ráda muže (ne není homosexuální, jen muže nepotřebuje). Jednou v kině se jí pokusí osahávat nějaký vojáček a ona ho napadne skalpelem a uřízne mu jendím profesionálním tahem ruku od ramena. Jenny jako zdravotní sestra nejdřívě dělá interně. Tam se seznámí s vojákem Garpem, který byl zraněn ve válce, když dělal kulometčíka. Garpovi se dostala střepina do mozku a tak uměl říkat jenom Garp, postupně říkal Arp -> Ar, jak říkala Jenny, vracel se do embryonálního stádia. Jelikož Jenny nikdy nechtěla s žádným mužem žít, rozhodla se že jediný muž, který ji bude mít, bude Garp. Tak ho vzrušila a nechala se oplodnit. A tak se Jenny narodilo děťátko, které se jmenovalo T.S.Garp. (Technik seržant - ale to se Garp nikdy nedozvěděl).Prostě Garp. Jenny se poté odstěhuje na Steering School, kde působí nadále jako sestra a ve volném čase čte a nevštěvuje přednášky, aby pomohla Garpovi, až bude studovat.

Garpovo dětství, dospívání a otcovství

Garp vyroste prakticky jen se svou matkou a v okruhu lidí ze Steeringu. Stane se nejlepším zápasníkem, prožije své první milostné zkušenosti a zamiluje se do dívky Heleny, která mu přislíbí manželství, ale pouze tehdy, stane li se spisovatelem. A tak se dá Garp do psaní. Nakonec se z něj spisovatel stane, napíše povídku Hotel Grillpalzer (Hotel New Hampshire je jakousi jeho předělávkou) a vezme si Helenu. Mají spolu děti, nejdříve Duncana a poté Walta. Z Garpa se stane milující manžel, který teda jednou zahne se slečnou na hlídání a jednou s rodinou známou, ale zahne i Helena a vše se urovná. Ovšem Garp je nejen starostlivý, ale také přehnaně bojácný, co se jeho dětí týče. Neustále je nabádá k opatrnosti a kontroluje zda nejsou závažně nemocné, zda se rozhlédnou při přechodu ulice, pronásleduje auta co v jeho ulici jezdí nepřiměřenou rychlostí a vůbec, je fakt trochu magor. Ironií osudu (nebo spíše ironií autora), v momentě, kdy se Garp dozví o Helenině poměru se studentem Michaelem Miltonem, rozhodne se s dětma z kina přijet autem domů bez světel a nabourá do Miltonova auta, kde je Michael s Helenou a Helena mu ho naposledy kouří. Následky jsou takovéto : Duncan si vypíchne jedno oko, Garp si přerazí čelist, Helena se odře a ukousne Michaelovi Miltonovi penis a malý Walt zemře. To je pro Garpa velká rána. Následně se odstěhují za Jenny do domu na pořeží, kde se dávají do pořádku a který sdílí s Jenninými obdivovatelkami (většinou příznivkyněni Hnutí Ellen James - dívky, která byla v 11 znásilněna a aby nemohla promluvit, byl ji vytržen jazyk, členky tohoto hnutí si nechaly na protest jazyk vyříznout také, ale samotná Ellen není členkou hnutí Ellen James). Kromě těchto bizardních postav v domě žije i Roberta Muldon, bývalý kapitán rugbyového týmu Eagles, který pocítil, že je žena a tak se nechá přeoperovat a zjišťuje, jací muži doopravdy jsou (povětšinou jací jsou to hajzlíci) a která se v budoucnu stane důvěrníkem Duncana, ale to až po smrti Garpa (v 33 letech bude zabit)

Garpův komerční úspěch


Garp dále píše a částečného úspěchu dosáhne kontroverzním dílem "Svět podle Berenhausena", které pojdnává o znásilnění paničky, která svého násilníka zabije a vše se pak ještě pořádně zamotá. Garp chce hlavně vydělat peníze a tak svému vydavateli Wolfovi řekne, ať z díla za každou cenu udělá trhák. Garp to jako syn Jenny namá lehké, protože ona kdysi dávno napsala trhák "Sexuálně podezřelá" a stala se z ní jedna z předních feministek v zemi, i když ona sama označení feministka neměla ráda. Vydavatel udělá vše pro to, aby se kniha uchytila - že ji napsal jediný syn J.Fields, že je to zpověď otce co přišel o dítě - prostě vyvolá v nakupujících city, které jim nedají a knihu koupí. Garp raději odjíždí do Vídně, kde strávil část svého dětství a kam také situoval příběh hotelu Grillpalzer. Odjíždí s ním Helena, syn Duncan a také jeho další dcera, malá Jenny.



Smrt Jenny a těch dalších



Ve Vídni se dozvídá o smrti své matky, která byla zastřelena při volebním mýtinku nějakým myslivcem, který ji vinil za to, že se s ním žena rozešla. Od toho okamžiku postavy už jen ubývají. Zemře otec Heleny, a postupně zemřou úplně všichni. Z Duncana se stane jednooký a jednoruký malíř co si vezme transexuálku, z malé Jenny se stane doktorka, Helena bude vážená na univerzitě, ale již se nikdy nevdá, Roberta také zemře, takže z postav, které jsme znali všechny přežije jen nejmladší Jenny.




Nelze obsáhnout celé dílo

Samozřejmě tento výčet není kompletní. Příběh je prostoupen dalšími zajímavými událostmi. To co nám chtěl autor asi říct je, abychom byli tolerantní, nebyli přehnaně starostlivý, protože to co se má stát, se stane, abychom nezabíjeli a neznásilňovali a také chtěl poukázat na to, že je tolik lidí, co si chtějí žít život v klidu, ale že jim to často sociální prostředí neumožní, nebo je okolí nepochopí. (Sám Garp byl zavražděn jednou ze sester Percyových za to, že si o něm mysleli, že je to zrůda, kvůli dílům, které napsal a za to, že ho obviňovali ze smrti jedné ze svých sester - což nebyla pravda).




Budoucí člen mé, teď už rozrůstající se knihovničky

Musím se přiznat, že se těším až si knihu pořídím do vlastní knihovny a jednou se k ní vrátím a uvidím, co mi teď skryto zůstalo.

100%

27 prosince, 2007

Feťák

Tohle je povídka, kterou jsem napsala asi před 3 roky v období fascinace Trainspottingem

Ty zatracenej feťáku, už seš zase v tom.Tvoje existence je naprosto v prdeli, jediny na co myslis je ten zasranej fet.To svinstvo co si pichnes a co ti prostoupi telem. To svinstvo co tak nenavidis a milujes zaroven, to co ti pokazdy tak nadherne prostoupi telem. Je jako tvuj nejlepsi pritel, kterej te kazdej den zrazuje, ale ty mu porad dal odpoustis a veris, i kdyz vis ze zitra te zradi zas. Ta extaze, uvolneni, pohlceni, ta absolutni bezstarostnost.Ta bezstarostnost o ktery vis, že za chvili zmizi ze te opusti, ze te v tom necha zase samotnyho. Nemuzes bez ni uz zit. Ses na ni totalne zavislej, protoze se bojis bejt sam. Ale ona zmizi stejne rychle jako molekuly toho zasranyho fetu. Zmizi jako zenska po probdely noci, ktera zanecha svy telefoni cislo na nocnim stolku. A pak zas nanovo nahovno. Neda ti to, zvednes sluchatko a zavolas ji. Pri pomysleni na dalsi den nebo noc bez ni mas pocit ze se zblaznis. Poti a tresou se ti ruce, snazis se to uklidnit, ale cim vic se snazis, tim je to horsi.Mas pocit ze ti praskne mozek a roztristi se na tisice malych kousku,ktery nekontrolovatelnou rychlosti vstoupi do atmosfery a celou ji zaplni, celou ji zamori. Ta davka do tebe pronikne stejne tak jako ty do ty holky. A vsem bude na chvili dobre, zapomenou na malou dobu na vse kolem, to je to, pro co to delas. A takhle to s tebou jde dal a dal, kazdej den znovu a znovu. Cas je relativni

Milujes je, obe. Ony to vi. Ale uz tu nemuzes bejt pro obe. Musis se rozhodnout. Bere ti to veskerou tvou energii, ze vnitr te to vycucava.Vis, ze tim ublizis . Ale musis, musis zvolit to nejlepsi reseni. Jinak by ses snad zblaznil. Svou laskou te obe pomalu ale cilene zabiji, zabodavaj do tebe postupne jeden sip za druhym, a ty se nemuzes branit. Vlastne ti to nevadi, vis ze to tak ma byt. Uz od ty doby co jsi zacal premyslet o svym zivote to vis. Uz davno jsi smiren s tim, ze te zabiji. Ze te zabiji ty dve, ty dve tak naprosto rozdilny a opacny veci. Ty dve kurvy, laska a fet.Ani bez jedny se nedokazes, nebo snad ani nechces obejit. Ani jednu nedokazes zranit. Ale tu jednu to boli. Tu zenskou, kterou tak horoucne milujes, a ktera tebe miluje nespocetkrat vic, to neskutecne boli. A proto ji musis pomoct, ulehcit ji to, odstranit tu pricinu bolesti. Ona to jeste nevi., nic netusi, ale dnes se s ni rozloucis.Ale tak aby to nepoznala, aby mela dojem, ze se zitra zase uvidite.Jak rad bys ji zitra videl, jak rad by ses s ni chtel od srdce zasmat, jak rad bys s ni chtel i zestarnout, ale nejde to. Ted je tak stastna, tak si ji chces pamatovat. Ty zijes dneskem. Zitra se nepocita. Kazdej musime jit dal, uz ti nechci dal ublizovat. Miluju te tak, ze pro to abys byla stastna, odejdu z tvyho zivota. Vim, bude te to bolet, budes mi to vycitat, budes se trapit, ale ver mi, to prejde.Jednoho dne se probudis a pujdes dal. A budes stastna, budes mit rodinu, milujiciho manzela a nadherny deti. Ty si to zaslouzis. Ver mi tenhle svet neni stvoren pro nas oba, ty ho milujes ale ja ho nenavidim. Tenhle svet je pro me jako vezeni, ze kteryho je jen jeden jedinej vychod. Tenhle svet je zkazenej. Jaka absurdita ze ten svet za toho zkazenyho povazuje me. Ale ja si to uvedomuju narozdil od tech kapitalistickejch krys, ktery te od narozeni jen kopaj do prdele a podrazi ti nohy. A podrazi nohy vsem novym generacim, jde jim jen o ne samotny. Je to jak epidemie, jen si snazi nahrabat prachy, a vetsinu tim nakazi. A je jen malo takovych , kteri se vymykaji ty zpropadeny vetsine. Ale je jich malo. Zatracene malo.Nebo malo takovejch znam.Kdysi jsem take byval jeden z nich, nez mi ty krysy sezraly vsechno pro co sem drel. Podkopali vsechny my moralni hodnoty, a ted se na me divate ze shora, jak se pomalu rozpadas. Jo prachy holka, ty dnes znamenaj zivot. Ale ted rikam, uz dost! Uz na me nebudete cumet jako na nejaky cviceny zvire v cirkuse, uz nebudu vase cvicena opicka. Sezerte se tu navzajem, ja pri tom nebudu.

Uz je to zas tady, je mi hur a hur. Mam pocit ze se mi rozlitnou streva a pristanou na tech zdech kolem, mam pocit ze se z toho pobleju. Zveda se mi zaludek. Ale to bude dobry, musim se uklidnit, uz jen tri, dva jeden schod. Vodevri, ty zasranej parchate, doprdele vodevri ty dvere, musis mi dat davku, tak delej. Sezer si ty prachy, nacpi si je treba do prdele ale uz sakra vodevri. Stojim tu na chodbe a je tak tak ze se drzim na nohach. Busim do dveri, sam se divim, ze jsem dosel az sem. Nejlip by bylo, kdybych uz nikam nesel.Ale to bych svy lasce nemoh udelat. Posledni chvile chci zazit s ni, chci bejt stastnej, stastne zamilovanej, uz naporad, navzdy...

Konecne, konecne ji mam, holku moji zlatou. Jeste jsme se nespojili ale jen ten pohled na ni mi dela moc dobre. Zatim je mrcha zavrena v ty strikacce, ale to se hned zmeni. Pojd ke mne milacku. ... Uz mi neni tolik spatne, tenkej kovovej hrot pronika do myho tela, prostupuje kuzi a hleda si svuj cil tak dlouho dokud si ho nenajde a nenapoji se na nej. Molekuly krve a fetu se misi a vznika explodujici vybusnina. Citim jak me to uvolnuje. Citim, jak se celej vznasim, je to lepsi nez kdy jindy. Vstoupam vzhuru k oblakum, svet se pomalu vzdaluje, vsechno se zpomaluje, chce se mi uplne vypnout. Zaviram oci, myslim na obe my holky a se slovy miluji te usinam.Muj korab pomalu odplouva dal, vzhuru ke hvezdam, vstric porozumeni a vecnymu klidu duse. Jsem volnej...

26 prosince, 2007

Pavel Ota - Smrt krásných srnců


Vánoční čas pro mě není jen časem radosti a veselosti, ale spíše časem volných chvil na doplnění recenzí děl, která jsem stihla za poslendní půlrok přečíst, ale ke kterým jsem se zatím nedostala co se zápisu týče. Nyní se hodlám vrátit k dílu Smrt krásných srnců, které mě zaujalo při referátu ve škole.


Stylové
Ota Pavel a jeho styl je velice originální a osobitý a musím se přiznat, že se mi opravdu líbí. Je z něj cítit jakási dětská naivita vidění světa okolo, doplněna všudypřítomnou tragikomičností. Přesto má toto ne moc rozsáhlé dílo několik různých atmosfér. Od prvorepublikového nadšení a chutě do života se s hlavním hrdinou přeneseme do obavy z nacistů a skončíme smrtí, která se před ničím nezastaví a ještě si člověka vychutná.


Leo Prosser a jeho životní příběh
Hlavním hrdinou titulu je Otův tatínek Leo Prosser, židovský úředníček, tak trochu možná i podnikatel, který ze všeho nejraději rybaří. Společně s ním zažijeme úsměvné příhody, které ho provázejí jeho každodením osobním i pracovník životem. Bohužel doba je zlá, a tak jako Žid je nucen snášen rasovou nesnášenlivost během 2. Světové války a také si bude muset projít koncentračním táborem, stejně tak jako oba starší bratři malého Oty. Díky Otovi si tak můžeme reálně představit jak byl život za nacistické okupace těžký, zvláště pro malé židovské dítko. Otův tatínek se nakonec z koncentračního tábora vrací, tak jako jeho bratři a snaží se navázat tam kde přespat. Doba je ale jiná a tak je jeho osud zpečetěn. Po svém posledním neúspěchu s výstavními králiky přichází jako poražený domů a dalšího dne zemře.


Vykreslení atmosféry doby
Ota Pavel byl velmi dobrým spisovatelem a pozorovatelem. Dokázal nádherně vykreslit atmosféru doby, mezilidské vztahy, hrůzu války pro civilní obyvatelstvo a nezlomnou lidskou důstojnost. Jeho styl psaní je velice jedinečný, tak trochu připomíná psaní malého dítěte, a to je na tom tolik milé (vždyť vše zažl když byl malý). Ukazuje nám věrnou podobu svého tatínka, který se snažil něčeho dosáhnout a střídavě se mu to dařilo či nedařilo. Ať už se mu dařilo více či méně, vždycky po jeho boku stála Otova maminka, prototyp moudré ženy, která jde za svým manželem v dobách dobrých i zlých. Typickým znakem Oty Pavla a jeho tvorby je bezpochybu ryaření, ani v tomto díle zmínku o své a tatínkovo zálibě nevynechává a tak se dozvídáme, jak se málem utopil a nebo jak rybařil na černo.


Závěrem
Kniha je pro mě jedna z těch, po které ráda znovu sáhnu, když se budu chtít odreagovat a mohu ji jen doporučit. Bezesporu patří ke klenotům české literatury 20. století a dokazuje, že Ota Pavel byl nejen výborným komentátorem a redaktorem, ale i spisovatelem s vyjímečně osobitým přístupem k vyprávění příběhů.


100%

Hakl Emil - Konec světa


Je to už asi půl roku, co jsem se začetla do Emila Hakla. Jak to tak už u mě bývá, nejsem zběhlá v české literární scéně, což mimochodem považuji za jedno ze svých největších mínus, které je třeba odstranit, a tak jsem si Hakla sehnala opět na doporučení, které ani tentokrát nezklamalo.

Tentokrát trochu z jiného konce
Jelikož je to již nějaký ten pátek, co jsem ho četla, a to dokonce dvakrát, přesto mi má malá paměť nedovoluje, abych se rozepisovala o příbězích samotných. Místo toho napíši něco málo o atmosféře, která na mě skrze titul dýchla a která mi utkvěla do dnešních dnů v hlavě. Troufám si tvrdit, že se ke knížce opět vrátím, jelikož ji mám doma, a ihned poté napíši trochu více konkrétnějších informací.

Hospodo nalejvej
Ne nadarmo jsem v několika recenzích objevila zmínku o jakési podobnosti s hrabalovským stylem. Nechci zde tvrdit, že tomu tak opravdu je, to ví jen autor sám, ale čtenáři se to tak může jevit. V Konci Světa je většina příběhů situována do hospůdek (často "pajzlů"), klubů, omšelých bytů či nočních uliček v Praze. Díky tomuto výběru míst na nás dýchá ta správná atmosféra existencionalismu. absurdity a temnoty. I správným výběrem jazykových prostředků má čtenář pocit, jako by se objevil vedle hlavního hrdiny u hospodského stolu a účastnil se těch správných hospodských debat.

Bez přetvářky
Těžko psát recenzi, tak aby čtenáři pochopili atmosféru knihy. Knihy se mají číst a tahle určitě za naši pozornost stojí. Na nic si totiž nehraje, příběhy prostě plynou tak jako by jste seděli u výčepu a poslouchali vyprávění obyčejných lidí s tím rozdílem, že příběhy budou velmi absurdní (viz. japonská dívčina, co neuměla ani slovo česky, medvěd naplněný marihuanou atd...).

Mládežnické časy
Trochu si tak říkám, jestli takhle nějak nebudou vypadat má studentská léta. Jedna absurdita za druhou, nekonečné tahy noční Prahou, probouzení se na neznámých místech. Představa je to děsivá, ale tak trochu i lákavá.

Seznam povídek
Závěrem si dovoluji připojit seznam povídek, které kniha obsahuje (jak jsem se dočetla, těchto 10 bylo pečlivě vybíráno asi z 80).

1/ JEDNO ODPOLEDNE
2/ PRVNÍ CIZINCI V PRAZE
3/ ZLATÉ ČASY
4/ KONEC SVĚTA
5/ VZPOMÍNKA NA OZZYHO
6/ LÁĎOVO POSLEDNÍ TANGO
7/ ZLATÉ ČASY (2.DÍL)
8/ BOUŘKA
9/ VRAH
10/ DRUHÁ TŘETINA (RYCHLOROZPUSTNÝ ROMÁN)
100%

25 prosince, 2007

Šulc Jiří - Dva proti říši


V posledních týdnech se velikým hitem na českém knižním trhu stal titul Jiřího Šulce - Dva proti říši. Přestože nerada podléhám koupi masově oblíbených a reklamně proklamovaných titulů, po otevření této knhy jsem dospěla k názoru, že by nebylo od věci, učinit drobnou výjimku. Přesvědčil mě i fakt, že kniha pojednává o etapě našich dějin a tak jako správný čech, bych titul měla přinejmenším zběžně znát. Po jeho přečtení mohu knihu vřele doporučit a to nejen pravidelným, ale i občasným čtenářům.

Příběh, který všichni dávno známe
Jiří Šulc vypracoval reálný obraz životů českých vojáků ve službách britské exilové vlády, ale i českých odbojářů a německých protektorů. Od začátku knihy je každému jasné, kam příběh dvou hlavních hrdinů (Gabčíka a Kubiše) nezadržitelně směřuje. I přes tuto skutečnost čtenář nepřeskočí jedinou řádku a neodtrhne se od knihy, byť jen na okamžik. Nebudu se tu dlouze rozepisovat o příběhu samotném, jen naznačím, že s hlavními hrdiny projdeme jejich výcvik ve Skotsku, vyskočíme nad Protektorátem Bohmem und Mahren, zkontaktujeme český odboj, naplánujeme atentát na říšského protektora Heydricha, který následně uskutečníme a nakonec s nimi zažijeme i jejich poslední dlouhý boj, který skončí smrtí jejich i jejich spolubojovníků. Kromě příběhu Gabčíka a Kubiše se setkáme s mnoha dalšími historicky existujícími postavami, ať už členy odboje nebo německé vlády.

Osobní životy
Kniha ale není pouhým výčtem bojových akcí, které museli vojáci podstoupit, ale zabývá se i jejich osobními životy. Můžeme sledovat vyvíjející se vztahy v rodinách, které je ukrývaly, ale i milostné "avantýry" Gabčíka a Kubiše. Tím že autor používá často přímou řeč, nám dává možnost si reálně představit dialogy, jak mohly eventuálně probíhat. Zjistíme jak byl Gabčík pro slečny neodolatelný a jak se opravdu jednoduše seznamoval. I tyto obrazy z jejich života dodávají knize velkou autenticitu. Kromě zmiňovaných milostných vztahů, se autor zabývá i rodinými vztahy a to hlavně, když se někteří členové parašutistického výsadku bojí o životy svých příbuzných. Každý to řeší po svém. Někdo se zabije, jiný jde udat přátele (Čurda - ten kdo prozradil úryt v kostele).

Svědectví doby a morální dopad
Spíše než sám silný příběh mě zaujalo poslání celé knihy, které z ní jednoznačně vyplývá. Hlavně z posledních stránek je značně cítit odhodlání čechů bojujících za svou zemi, jejich víra v lepší zítřky a ochota zaplatit vlastním životem, jen aby ta naděje na zítřky přežila. A to nemluvím pouze o vojácích, ale hlavně o členech českého odboje, kteří byli za nápomoc vojákům potrestáni smrtí nejen jich samotných, ale i jejich rodin. To samé se stalo rodinám vojáků a jen minimum jedinců přežilo následující německé represe. Další velice zajímavou skutečností je náhled na tehdejší německé praktiky, které měly český národ přinutit kolaborovat s nimi. Vyhrožování, otisknutá jména zabitých v novinách, neustálé rozhlasové hlášení o zabíjení, nebo příslib několika miliónů za pomoc při dopadení atentátníků. Člověk by se až divil, kolik lidí podlehlo a donášelo na své krajany. Na druhé straně je nám přinesem obraz lidí, co se nevzdávají a jsou ochotni podstoupit kruté fizické i psychické nátlaky a přesto neprozradí jedinou informaci.

Učitě nepřehlédněte
Je dle mého názoru záhodno knihu si přečíst a odpovědět si sám na otázku, jakou roli byste zaujali v dané době Vy. Zda by jste utekli před vytvořením protektorátu a stali se členy odbojové vlády či armády, nebo zda by jste zůstali a následně se snažili působit v českém odboji a pomáhat českým vojákům, nebo zda by jste donášeli na své spoluobčany s cílem zachránit si vlastní krk.

Udělal Beneš dobře aneb co se mělo stát, stalo se
Tato otázka nepřímo leží na rtech autora. I když Beneše možná mnozí odsuzovali (či stále odsuzují) za přípravu plánu na atentát a za jeho provedení, dle mého názoru nebyla jiná volba. Jak sám autor v knize naznačuje, češi museli britům ukázat, že mají schopné lidi a že nechtějí být součástí říše. Obviňovat Kubiše, Gabčíka a spol. za to, že jsou zodpovědni za následovné vyhlazování českého národa, je dle mého názoru nesmysl. Kdyby tak neučinili, Němci by tak postupovali stejně. Historie se nedá změnit a vše co se odehrálo, mělo nějaký smysl a proto se nezabývejme tím, že to mohlo být i jinak. Bylo to tak, jak to bylo a prezident Beneš činil dle svého nejlepšího svědomí, i když ho jistě ztráta několika tísíců čechů mrzela až do konce jeho života.

Jazykově-kompoziční mini rozbor
Co se jazykových a kompozičních prvků týče, tak kniha je psána velice čtivě, dokonce jsem měla problém v momentě, kdy jsem ji odložila. Celou dobu jsem myslela na to, jak to bude pokračovat. Vhodným užitím jazykových prostředků, autor dosahuje jedinečného zachycení atmosféry života v období protektorátu. Je použitá jak přímá, tak nepřímá řeč, doplněna místy udáním přesného datumu, pro lepší orientaci v čase. Většina postav je historicky prokazatelná, jak sám autor v doslovu zmiňuje. Obrovské uznání si bezpochyby zaslouží autorova historická práce, díky níž je kniha poutavým příběhem, který se odehrává na pozadí historických událostí.

Titul 100% stojí za přečtení!



100%

22 prosince, 2007

Jak jsem si dárky na Vánoce vybírala

Tak jsem dnešní den strávila v Praze a rovnou jsem naše hlavní město obohatila asi o 4 000 korunek. Zašla jsem si do Levných Knih, kde jsem vybrala dárek tátovi (Šimek a Grosmann, Návštěvní den 5) a pak jsem již zamířila do NeoLuxoru, abych vzbudila ve tváři milého prodavače zděšení nad tím, kolik knížek si to kupuji. Přikládám seznam svého knižního šílenství

1) Knihy co jsem již četla, ale doma je nemám a jelikož jsou dost dobré, musela jsem svou knihovnu o ně obohatit

Pavel, Ota: Smrt krásných srnců, nakl. Academia, 99 Kč
Salinger, J.D: Kdo chytá v živě, nakl.Volvox Globator, 159 Kč
Kesey, Ken: Tak mě někdy napadá, nakl. Argo, 339 Kč

2) Knihy co si chci již nějaký čas přečíst a chci je mít ve své knihovně

Haruki, Murakami: Kafka na pobřeží, nakl. Euromedia-Odeon, 329 Kč
Kerouac, Jack: Podzemníci a Tristessa, nakl. Argo, 198 Kč

3) Propadnutí best-sellerům českým

Legátová, Květa: Mušle a jiné odposlechy, nakl. Pistorius a Olšanská s.r.o., 195 Kč

4) Neodkladná nutnost zabývat se českým jazykem

Slovník nespisovné češtiny, nakl. Maxdorf, 395 Kč
Pravidla českého pravopisu, nakl. Olomouc, 90 Kč
Příruční mluvnice češtiny, nakl. Lidové noviny, 294 Kč

5) Nejlepší nakonec, něco pro angličtinu
Fronek: Velký anglicko český/česko anglický slovník, jednosvazkový, nakl. Leda, 1790 Kč


Sečteno a podtrženo 3499 Kč po uplatnění 10% slevy, za to že jsem studentem Tutoru. A to se vyplatí!

10 prosince, 2007

Tohle o mě napsal Zdenda a moc se mi to líbí :)))

Povaha: spíše extrovertní, avšak hluboká.... na povrchu extrovert, uvnitř introvert.... Spíše stabilní. Tedy z toho nám vychází nám asi ten sangvinik řekněme.... ale cholerická také umíš být...

Inteligence vysoká, ale šetříš si ji zejména na to co tě baví Poslední dobou se té výsady dostává literatuře.Důvěryhodná, spolehlivá… občas neodhadneš Míru alkoholu, ale to asi každý…

Osobnost výrazná jdoucí si za svým, rovněž přemýšlivá… asi nikdy by ses nechala zmanipulovat (nebo snadno zmanipulovat) jako ovce, což mnohým ač si to naprosto neuvědomují, hrozí.

Podle očích bych tě tipoval spíše na 30 ne jakože bys měla vrásky, ale takový ten „měkký, dobrotivý, rozumný takřka mateřský pohled“

Biologicky:Hezké vlasy, lesklé….. nech si narůst ještě delší….postava dobrá…

.nos jasnější barvy….. hnědá vyznívá tak nějak nevýrazně (to je nebiologický bonus!)

Ale nebudeš mě mlátit ani spílat§

Murakami Haruki: Afterdark



Tak jsem se nechala ovlivnit reklamními tahy a koupila si na českém trhu nový počin japonského spisovatele Murakami Harukiho - Afterdark.

Mám jiný názor
Podle různých recenzí jsem čekala, že půjde o něco opravdu velmi mimořádného. Musím se však přiznat, že zas tak mimořádná se mi kniha nejeví. Jistě je zajímavá, velice dobře čtivá, člověk se neodtrhne, ale cosi mi v ní chybí. Postrádá jakési větší pouto mezi čtenářem a hlavními hrdiny.

Jak se člověk neubrání srovnání
Jelikož jsem od Murakami Harukiho četla ještě Norské dřevo, nemohu se ubránit srovnání, v němž Norské dřevo bezesporu vyhrává. Afterdark je na druhou stranu velice zajímavý počin, který přímo volá po zfilmování, a zhostí li se tohoto úkoly schopný režisér, nemuselo by se jednat o špatné dílo, opředeno tajemstvím a nevyřešenými otázkami. Právě ty se na můj vkus v knize objevily v celkem vysoké míře.

O čem to tak je
M
ístem, kde se celý příběh odehrává je japonské hlavní město Tokio se svou lákavou atmosférou, tentokrát však v úplně jiných hodinách Jak sám titul naznačuje, jedná se o dobu po setměn, konkrétně od 11:56 do asi 7 hodin do rána. Hlavní hrdinkou je zřejmě Mari, která má sestru Eri. Eri již několik týdnů jen spí a Mari netuší proč. Od jisté doby spolu moc nevycházejí, ale během noci vyjde najevo, že Mari je to líto a že se o svou sestru bojí. Ale neví jak ji má pomoci. Jako prvek dramatické zápletky byl použit motiv násilného oloupení mandžuské prostitutky, která umí jen čínsky. Čínština se stane hlavním pojítkem mezi Mari a prostitukou. V příběhu je jistá přemíra žen, mužskou stránku zde zastupuje hubený trombonista Takahaši. Ten je zase pojítkem mezi Mari a Kaoru, ředitelkou „lavhotelu“ Alphaville, kde byla prostitutka oloupena. Jak sám autor knihy říká, my jsme jen jakási kamera, která všechno vidí, ale nemá moc zasahovat. A tak my víme, že kancelářský úředník Širakawa je tím klientem mandžuské prostituky, který ji oloupil. Zjišťujeme jaký je jeho běžný život, v podstatě jen pracuje a se ženou se neustále míjí. V neposlední řadě nemohu zapomenout na místní mafii, která po Širakawovi pátrá. (pravděpodobně mu pak uříznou uchu). Zda se ho mafie dopátrá či ne, to už nám autor neprozrazuje. Co se stalo s mandžuskou prostitukou nám také neřekne. V podstatě to je asi ten můj největší problém, zdá se mi, že je příběh až moc otevřený. Je nám sice naznačeno, že Eri se probudí, ale co ji k spánku vedlo? Vše je opředeno tajemstvím a možná tenhle fakt mě ve volném čase donutí k znovu přečtení si Afterdarku.

Poselství
A nyní k tomu, co bychom si mohli z celého příběhu vzít. Asi jedním z poselství bylo, že bychom si i v našich celkem uspěchaných životech měli najít chvilku času na to si promluvit či spolu strávit nějaký čas. Dále nám Haruki ukazuje, že není všechno zlato co se třpytí. Dotýlá se i sociální otázky prostituce a ukazuje nám, že lidé, kteří v tomto businessu pracují, mohou být úplně obyčejní. Tím že se příběh odehrává v noci, má svůj vlastní čas a není tak uspěchaný jako by mohl být během dne. Co se změnilo od Norského dřeva hodně, je počet mrtvých – 0.

Kompozičně jazykový minirozbor
Je použit jazyk spisovný, přímé i nepřímé řeči a samotný styl psaní bych označila za jakýsi „cinema neorealismus“. Opravdu se těším, až to někdo zfilmuje a doplní hudbou. V posledních dnech jsem viděla hned 2 filmy od Lynche a tak si říkám, jak by Afterdark asi pojal. Že by Eri vůbec neexistovala???


87 %

16 listopadu, 2007

Norwegian Wood by Muramami Haruki




Tak mě tak napadlo, že kromě angloamerické literatury, bych si měla přečíst i jiná díla. Nevím už jak, ale nějak jsem narazila na japonského autora Muramami Harukiho a na jeho Norské dřevo. Jak jsem se dočetla, Murakami Haruki patří k těm autorům, kteří se narodili v Japonsku, ale přesto píší spíše evropským stylem a odlišují se tak od tradice. Rozhodně se čte hezky, jeho kniha má své zvláštní tempo, které nikam nespěchá a pomalu rozplétá klubíčko lidských osudů.

O čem to celé je
Nyní něco o příběhu samotném. Hlavním hrdinou je Tóru Watanabe, kterému v prvním okamžiku je něco přes 30 a začne nám vyprávět příběh svého mládí z doby, kdy studoval střední -> vysokou školu. Postupně se dozvídáme o osudech nejen samotného Tóra ale i jeho přátel. K tomu jsem vypracovala jednoduchou „tabulku“ hlavních charakterů.


Hlavní charaktery
Tóru Watanabe - hlavní hrdina, intelektuál, lidé ho přirovnávají k Holdenovi Caulfieldovi, prý ani není moc pěkný, díky spolubydlícímu Extrémovi se naučil pořádně uklízet, není moc vnímavý co se týče holek, hodně žije ve svém vlastním světě, ale umí milovat

Nagasawa – Tórův kamarád, svůdce dámských srdcí, něco jako Neal Cassady, filozof, chce pořád znát a vědět, poznávat svět, naučil Tóra jak se hledají vztahy na jednu noc, arogantní nafoukanec, kvůli kterému se nakonec jedna holka zabije

Naoko – Tórova dlouholetá kamarádka, v sanatoriu, zbláznila se po smrti přítele Kizukiho, její sestra se také zabila – oběsila se a Naoko ji našla, nikdo nechápal, proč se chytrá a nadějná holka rozhodla skoncovat se životem, miluje píseň Norweigen Wood by The Beatles, jednou jedinkrát spala s Tórem

Midori – další Tórova kamarádka, zemřela ji matka na nádor, to samé otec, o oba se starala, když umírali, starala se i o umírající prarodiče, žije se sestrou, studuje vejšku, často mluví o sexu a kouká se na porno, jako malá utíkala z domova, nakonec se dají s Tórem dohromady

Kizuki – byl kamarád Tóra a přítel Naoko, chytrý, na první pohled bezproblémový, zastřelil se, nikdy s Naoko nespal, i když spolu kamarádili od dětství

Hacumi – dívka Nagasawy, ví o tom že měl i jiné holky na sex a přesto s ním je už 3 roky, později se dozvídáme že po Nagasawově odjezdu do Německa se Hacumi za 2 roky vdá, ale za další 2 roky si podřeže žíly

Reiko – kamarádka Naoko, poznali se v léčebně, přes 30 let je jí, v mládí hrála na klavír, mohla být hvězda, ale pak se jí zablokovaly nervy v prstu, zbláznila se, měla manžela a dítě, ale když jí jednou její malá žákyně začala svádět, Reiko ji uhodila a ta malá žákyně byla taková mrcha, že o ní začala šířit že je lesba a Reiko se zbláznila podruhé, raději se proto rozvedla, i když její manžel byl trpělivý a chtěl jí pomoci, pomůže Tórovi pochopit, že patří k Midori

Příběh hlavního hrdiny
Celou dobu se setkáváme s Tórem, kterého sám autor tak trochu přirovnává k Holdenovi Caulfieldovi. Je to intelektuál, má zvláštní druh vyjadřování, úzký okruh přátel apod. Jeho život je ovlivněn tak silnými okamžiky jako smrt nejlepšího kamaráda a jak se později dozvídáme smrtí i jeho hodně dobré kamarádky. To samozřejmě v mladíkovi, kterému je teprve 20 let zanechá stopy, a tak se po smrti Naoko vydá toulat se a stráví tak asi měsíc, než se vrátí zpět do Tokia, aby pochopil, že patří k Midori. V okamžiku toulání a cestování neznámo kam, mě připomněl slavnou Beat Generation.


Co mi to přineslo
Zajímavou věcí je náhled do myšlení mladých Japonců 90 let, kteří jsou nespokojeni se svým životem a kteří páchají sebevraždy, i když se jedná o naprosto bezproblémové studenty. Prostě se rozhodnou a zabijí se. U této knížky jsem si poprvé uvědomila, že sice sama mohu rozhodnout, kdy zemřu, ale že tím ovlivním i své blízké a tak že bych aspoň v tomto případě nemusela být sobecká. Asi kdybych měla pocit, že už dál ne, asi bych se zamyslela, jestli nemá cenu ještě chvíli počkat, kvůli přátelům. Rozhodně jsem trochu přehodnotila svůj postoj k této „problematice“.


Kompozičně jazyková stránka
Co se týká kompoziční a jazykové stránky knížky, tak jsou používané delší věty a přímá řeč. Jak jsem již předeslala, kniha má nejen svou atmosféru, ale také svůj vlastní čas. Plyne celkem pomalu, tak že si člověk vychutná každou řádku a vše směřuje k vyvrcholení. Hlavně v druhé polovině je protkána různými filozoficko-politickými názory a to tím způsobem, že je to snesitelné a hlavně poučné. Jedná se o retrospektivní vyprávění s tím, že orientace v čase je jednoduchá, protože nedochází k častým odbočkám. Samotná retrospektivita spočívá v tom, že na začátku se setkáváme se starším Tórem, který nám vypráví příběh svého mládí. V průběhu knihy se vypravěč nemění a nemění se ani jeho věk, až na pár pasáží typu „později jsem zjistil, že zemřela…“


Celkový dojem
Celkově se mi kniha líbila, pro svou jedinečnou atmosféru. Zanechala ve ě obraz japonské společnosti 70 let, kdy se studentská generace počala tak trochu měnit, alespoň co se týče jedinců. Rozhodně stojí za přečtení. Máte li rádi Holdena Caulfielda či Paula Coelha a jeho Veroniku, bude se vám Norské dřevo líbit. Já se rozhodně přidávám k těm, kteří tohoto autora rádi.


Norské dřevo
Závěrem vysvětlení názvu knihy. Naoko milovala The Beatles a nechávala si hrát od své kamarádky písničku Norwegian Wood a platila jí za každé zahrání. Tak proto.



93%

11 listopadu, 2007

Paulo Coelho - 11 minut (Eleven Minutes)




Přes víkend jsem se rozhodla číst. Sice jsem měla už rozečteno asi 7 knih, ale snad osud tomu chtěl, abych se vrhla na Jedenáct minut a přečetla je během dvou dnů. Brazilský spisovatel Paulo Coelho není vůbec špatný. Sice se nevyznačuje nijak složitými stavbami vět, či složitými zápletkami, čeho si všímá je spíše vyjádření pocitů a filozofických myšlenek hlavního hrdiny. Proniknutí k němu ze sociologického hlediska a samozřejmě co je pro Coelha typické, nastínění vztahu hlavní hrdina versus Bůh.

Jak to všechno počalo
Máte li dojem, že nelze spojovat slova Bůh a sex dohromady, věřte, že Coelho to dokázal. Celá knížka je příběhem brasilanky, která hledá své štěstí a lásku. V jejím životě jí pořád něco unikalo nebo se pokazily důležité mezníky, jako první polibek či první milování. Proto se rozhodne na týden odjet ze svého malého městečka do Ria de Janeira na dovolenou, kde by si konečně užila života takového, jaký si představovala. Hned první den na pláži ji osloví muž, který ji nabídne práci tanečnice ve Francii. María práci po rozmyšlení přijímá a plná nadějí na lepší život odjíždí s mužem do Francie. Tak pracuje, tančí, ale vše není tak růžové jak se zdálo. Město nepoznává, se zákazníky se nesmí bavit, a dostává zaplaceno méně než čekala. Rozhodne se, že s prací skončí. Dostává odstupné a z něho chvíli žije přemýšlí co bude dál. Chodí do knihovny, čte, moc neutrácí a v okamžiku, kdy jí peníze dochází se musí rozhodnout, jak dál.

Zlom v momentě největší nouze
Nechá se vyfotit a dá své fotky agentuře v očekávání modelingového úspěchu. Po několika týdnech ji zavolají, že ji chce vidět nějaký Arab. Nakonec jí slíbí 1000 franků, když se s ním vyspí. A tak se stane. A zde poprvé začne María vážněji přemýšlet o práci prostitutky. Potřebuje peníze na živobytí a také pro to, aby se do Brasílie vrátila s hlavou vztyčenou a mohla říct, že udělala díru do světa.


------------ted mi uniklo jak se dostala do Švýcarska

Prostitutka
Začne pracovat v ženevském nočním podniku, který má svá pravidla. Sklenka ovocného koktejlu, tanec, klábosení, odjezd do hotelu, 45 minut za 350, z toho 11 minut čistého sexu, 300 výdělek a 50 jako záloha za stůl v podniku. Během několika měsíců si dokáže vydělat peníze na svůj vysněný statek a potká dva osudové muže. Prvního exkluzivního zákazníka, který ji ukáže jak praktikovat metody sadismu a masochismu a ukáže jí, že z bolesti pramení vášeň a že s eto Maríi líbí. Druhého muže malíře, který ji osloví v den, kdy se rozhodla vrátit do Brasílie, vidí v ní můzu a ženu s vnitřním světlem a zamiluje se do ní.

Naplněné vztahu
Jejich vztah dojde naplnění za pár měsíců, kdy je María již skálopevně přesvědčená o svém odletu. Během té doby v ní muž vyvolá, to co už dávno nepocítila a to pravou lásku a ona ho naučí, že sex nemusí být jen nudný, jak se on domníval. Poslední den si spolu užijí, pomilují se a María odjíždí i když tajně na ženevském letišti doufá, že se Hart objeví. Tak se nestane...

Scéna jako z romantického filmu
Čeká jí ještě mezipřistání v Paříži a tam už se její milý objeví s růží v ruce a už ji nenechá odlétnout.

Skutečnost
Krása příběhu mimojiné leží i v tom, že je inspirován skutečným příběhem jedné bývalé brasilské prostitutky, která nyní žije ve Francii a se svým mužem má dvě děti.

Něco navíc než jen děj
Celý děj je protkám filozofickými úvahami, o kterých María přemýšlí. Časté jsou pasáže výňatků z Maríina deníku. Příběh je psán ich-formou. Spojení prostituce a Boha (María je jako většina brasilanek věřící, v Ženevě je jakási "Svatá cesta") je velice netradiční a tak trochu přitahující, ovšem vůbec nestojí proti sobě, jak by se mohlo zdát. ("Když mě přivedl ke čtvrtému orgasmu, vstoupila jsem do míst, kde vládne mír, při pátém orgasmu jsem se setkala s Bohem.")


Druhá polovina knihy je hodně o sexu, o orgasmu, o tělech, o duších, prostě o životě.



BUDE DOPLNĚNO


90%


10 listopadu, 2007

Seznam děl angloamerických autorů

Rozhodla jsem se napsat takový malý seznam literatury od známých autorů, stím že napíši jak se dílo jmenuje v češtině a jak v originále, tedy angličtině. Postupně budu díla doplňovat. Podtrženě jsou vyznačena díla, která jsem četla, nebo je četla z více než jedné poloviny. Díla jsou přečtena v čj.

Ernest Hemingway

Fiesta – The Sun Also Rises (1926)
Sbohem, armádo – Farewell to Arms (1929)
Komu zvoní hrana - For Whom the Bell Tolls (1940)
Stařec a moře – The Old Man and the See (1952)

John Steinbeck

O myších a lidech – Of Mice and Men (1937)
Na východ od ráje – East of Eden (1952)

William Burroughs

Feťák – Junkie: Confessions of an Unredeemed Drug Addict (1953)
Nahý oběd – The Naked Lunch (1959)
Dopisy o Yage – The Yage Letters (1963)

J.D.Sallinger

Kdo chytá v žitě – The Catcher in the Rye (1951)

Ray Bradbury

Marťanská kronika – The Martian Chronicles (1950)
451° Fahrenheita – Fahrenheit 451 (1953)

Jack Kerouac

Na cestě – On the Road (1957)
Dharmovi tuláci – The Dharma Blues (1958)
Andělé pustiny – The Desolation Angels (1965)

MOVIE: Mulholland Drive by David Lynch




Musím se přiznat, že před tím než jsem tento film shlédla, znala jsem jeho název a jméno režiséra jen pasivně a to tím stylem, že ano to už jsem někde slyšela. O jakékoli další diskuzi nemohla být řeč. I právě proto jsem tomu ráda, že jsem si tento film pustila a že mám zase o další filmový zážitek víc.



Jak je známo, nebráním se filmům se složitou dějovou kompozicí, s retrospektivním dějem či jinými komplikacemi, a neplat to jen o filmech. Ale žádný film na který si vzpomínám, se svou komplikovaností nedá srovnávat s Mulholland Drive. Jestli chcete u filmu přemýšlet a být překvapeni procitnutím ze své naivní (ne)vědomosti, neváhejte a shlédněte ho. (v angličtině bez titulků není prob lém rozumět, osobně jsem rozuměla 95% filmu co se angličtiny týče)



Příběh a zápletka jsou zdánlivě velice jednoduché. Povšimněte si prisím toho slíčka zdánlivě. Na Mulholland Drive se stane nehoda a přežije jediná žena - říkejme jí Rita, která trpí amnésií (takže vůbec netuší, že jí těsně před nehodou chtěli zastřelit). Je v šoku a sestupuje po srázu do města. Shová se v domě, který zrovna opouští teta Betty. Mladá a usměvavá Betty přijíždí do Hollywoodu, aby se stala herečkou. Rita a Betty, poté co se seznámí, začnou společně pátrat po Ritině minulosti. Pátrají, pátrají (detaily záměrně vynechávám) až narazí na modrý klíč a modrou krabičku.



V okamžiku kdy Rita krabičku odemkne, dochází ke zvratu, který totálně do té doby pochopitelný příběh naruší a ukazuje nám, že vůbec není vše, jak se zdálo a že vůbec nechápeme o co celou dobu běželo. Ve skutečnosti Rita je Camilla a Betty je Diana. Diana nechala Ritu zabít, protože ji nechtěla už za partnerku Obě jsou herečky, Rita je lepší a dohazuje tak Dianě role. Rita ale pomalu Dianu opouští a začne se sházet s mladým nadějným režisérem. Poté co má být vražda spáchána, má Diana obdržet modrý klíč.



A ten také obdrží a ... zblázní se, ukazuje se, že celá první část filmu je jen Dianin sen! A tak se vlastně až na konci příběhu dovídámě, že realita byla jen zdánlivá. Vše co se jí zdá vychází z jejích prožitků, které si upravuje tak, jak by si přála aby to bylo... Realita (tedy snad) končí tím, že Dianu pronásledují dva staříci, které jsme mohli vidět na začátku filmu, kdy Diana přilítává do L.A. Staříci ji pronásledují po bytě a pak se Diana v ložnici zastřelí.


... Silenció...



V celém filmu je několik pojítek a návodů, jak rozlousknout celou záhadu a rozhodně to chce minimálně ještě jedno a více shlédnutí. Takže film mohu jen doporučit, protože v sobě ukrývá víc než to, co jsem sem napsala. Vše je geniálně promyšleno a propleteno, a to se mi na tom dost líbilo. Nudit se rozhodně nebude a pasivním divákem se nestanete.

10/10

04 listopadu, 2007

Výtah - Jack Kerouac - Na cestě (On the road)

OBECNĚ

- vyšla roku 1957 (napsána již 1951)

- „roadmovie“, označována za „Bibli Beat Generation“ či za „Manifest B.G.“


- Příběh zahrnuje 3 roky života Jacka Kerouaca, kdy procestoval stopem Ameriku od východu k západu -> kniha byla napsána za 3 týdny, po požití alkoholu a benzedrinu na 30 metrů (někde uváděno 36,5 m) dlouhou roli papíru, aby zachoval svůj proud vědomí a nemusel pořád vyměňovat listy papíru -> 6 let to pak přepisoval (vydavatel mu to odmítl vydat pro absenci členění a interpunkce)

- Když ji poprvé představil vydavateli, tvrdil, že mu knihu diktoval sám „Duch Svatý“ a že se nesmí dělat žádné úpravy knihy, ty nakonec byly udělány, ale v přiměřeném množství (například byla vypuštěna kapitola, kdy Dean Moriarty spí s realitním agentem v nějakým hotelu) a samozřejmě byla doplněna již zmiňovaná interpunkce

- Po vydání se kniha stala hitem, poskytla Kerouackovi peníze a slávu (což ho paradoxně dost ubíjelo -> chlastal, necítil se dobře z nadměrné pozornosti fanoušků)



- Pro mnoho mladých lidí se kniha stala vzorem pro to aby se odpoutali od usedlého života a vyrazili na cestu, za dobrodružstvím



JAZYKOVÁ STRÁNKA

- ich forma, spontánní psaní, reálné zachycení prožitků co autor zažil, žádné vymyšlené příběhy (tím Kerouac opovrhoval)

- hovorový a nespisovný jazyk, slang

- členěna na 5 kapitol a k tomu vždy další podkapitoly

- užití pseudonymů (typické pro Kerouacka, kromě některých děl – např. Satori v Paříži tam hovoří přímo sám o sobě)



- silné prvky autobiografie
- Kritika západní společnosti, lpění na materiálních věcech, reakce na kapitalistickou utiskující společnost

HLAVNÍ POSTAVY

- Sal Paradise (zkomoleně - Sad Paradise - překládáno jako „smutný ráj“, ve skutečnosti to není nikdo jiný než sám Kerouac)

- Dean Moriarty (jako předloha pro tuto postavu J.K. posloužil Neal Cassady, se kterým Jack tvořil nerozlučnou dvojku a který se stal předlohou pro valnou část jeho tvorby)



DĚJ

- Nejedná se o klasický knižní námět, v podstatě kniha nemá zápletku, která by nějak vyvrcholila, celý příběh je záznamem zážitků a způsobu života, který beatníci v 50 létech vedli -> spontánně se rozhodnou a vezmou káru nebo si chytí stopa a jedou, i když maj v kapse třeba i jen 5 doláčů, sex, holky/kluci, drogy, jazz, tuláctví

- S knihou čtenář procestuje nejen USA ale i Mexiko, které se stalo oblíbeným útočištěm beatníků (ať už prchali před zákonem, nebo si tam jezdili pro trávu)

- Sal Paradise cestuje napříč Amerikou inspirován Deanem Moriartym a jeho vyprávěním o tom co na svých cestách zažil

- Cesta je cíl, na cestě není cíle, tan cíl je ta cesta a to o co tě obohatí

- Děj se složitě vypráví a není zas tak stěžejní, jedná seo vyprávění zážitků „Na cestě“ od prosince 1946 do léta 1950 mezi N.Y. a San Franciscem, s zastávkami v Denveru či Mexiku





What you can expect

V následujících týdnech se zde objeví (alespoň doufám) recenze na děl, která mám teď rozečtená, a to konkrétně na: Kafkovo Zámek, Marquezovo Sto roků samoty, od jedné spisovatelky jejíž jméno si nepamatuji Jonathana Strange a pana Norrella, Londonova Tuláka po hvězdách, Bradburryho 451° Fahrenheita a jestli jsem na něco zapomněla, tak to sem ještě přidám.

Dále se pokusím doplnit svou knihovnu recenzí o díla již přečtená, jako je například The Secret Diary of Adrian Mole by Sue Towsend a nebo o Šifru mistra Leonarda apod...

Postupem času se tento blog stane jakýmsi mým virtuálním čtenářským deníkem či sběrnicí úvah, co máme napsat do školy.

Dále hodlám převyprávět svůj referát na Beat Generation, s tím že budu postupem času přidávat více informací, ale chce to jak říkám čas. Prozatím se můžete těšit na výtah z referátu na "On the Road" vypracovaný velice jednoduše, grafickým zpracováním lišící se od ostatních článků. . Postupem času bude obohacen, až se dostaneme až tam, kam zamýšlím, ale o tom zatím pomlčím.

Doufám, že bude dostatek času a chutě na další zajímavé poznatky od Vaší Maky a že se mi tak podaří splnit, co jsem slíbila.

ukázka z filmu "Sometimes a great notion"

http://www.youtube.com/watch?v=vKdF-IP7rE0

Určitě si počkejte těch 10 minut! Mimochodem, v knize starocha Henryho neodváží Leeland, ale Henry čeká až se k němu Hank vrátí, zatímco Leeland je na cestě domů z města... jenom takové srovnání....

Ken Kesey - Tak mě někdy napadá (Sometimes A Great Notion)

(1977)

Úvodní slovíčko
Mých prvních 655 stránek bylo dočteno. A teď jsem z toho smutná, protože příběh mě fakt bavil! Asi si ho přečtu ještě jednou. O čem že je zde řeč? O druhé slavné knize Kena Keseyho : Tak mě někdy napadá, o které sám řekl, že lepší už nenapíše. Nevím, četla jsem od něj jen dvě, ale tahle je tak dokonale propracovaná, že je více! než dokonalá.

(I´ve already read my first 655 pages! And now I am sad because I really enjoyed the story. I´m sure I will read it again. What about am I writing? About the second famous book which was written by Ken Kesey, it´s called : Sometimes A great Notion. He said he would never write such a good one! I have read only 2 books written by him and this book is great and amazing, better than „One flew over Cuckoo´s neck.“ )

Co Vám mám povídat
Kdykoli se mě někdo ptá o čem ta kniha je, odpovídám, že je o dřevorubcích. Ano stejně tak jako vám, tak i mým kamarádům přišlo celkem komické, číst 650 stránkovou knihu o dřevorubcích. Rozhodně ale stojí za to! Motivy jako boj jedince proti společnosti, boj uvnitř rodiny, staré křivdy, sounáležitost při práci v lese, čáry indiánky Jenny, drsná rodina Stamperů, kteří se nikdy nevzdávají atd. O tom všem tato kniha je. A je tak brilantně promyšlená a provázena neorealistickými popisy krajiny a pocitů, že jsem se z toho div nerozplynula.

(This book is about Stamper wood-cutters´ family. Ye, that´s quite strange, 650 pages about wood-cutters. My friends asked me why could I read about wood-cutters. I could and I am happy now. The theme is about fights between individual person and society, fight inside the nuclear family, about old wrongs, about belonging between wood-cutters when they work etc. The Stapers´ family is rough and never gives up. The story is brilliatly written and all characters are genially made. You can notice nice neorealistic descriptions of nature and feelings.)


Stručná obecná charakteristika
Ken Kesey nás zavádí do prostředí amerického venkova, konkrétně do jeho rodného prostředí státu Oregon a představuje nám rodinu Stamperů, drsné dřevorubce a opravdovými city, chce se mi říct.
K hlavním postavám patří: Henry Stamper, Hank Stamper, Leeland Stamper, Joe Ben Stamper, Viv, Jenny, Drager, Floyd Evenwrite, barman a ostatní obyvatelé dřevařské vesničky.


Trocha příběhu
Myslela jsem, že tuším, jak vše dopadne. Tušila jsem málo! Například zápletka, kdy se Hankův bratr Leeland zamiluje do jeho ženy a chce aby s ním odjela, a Viv miluje oba dva, končí rozuzlením, že odjíždí Viv a nechává bráchy spolu, i když se před několika minutami poprali. Intelektuál Leeland, který přijíždí pomoci rodině s kácením lesa, aby byla splněna zakázka pro Waconda Pacifik, a který se chce pomstít Hankovi za to, že spal s Leelandovou matkou (nebyla matka Hanka), nakonec zůstává s bratrem a dozvídá se, že díky jeho penězům mohl studovat. Boj Hanka, který se rozhodne nestávkovat a splnit zakázku pro WP končí tragicky, protože Joe Ben umírá, když ho kláda zatlačí do bahna na okraji řeky a Hank nemá sílu kládu odvalit a Joe Ben se s vzrůstajícím přílivem utopí. Hankovo otci Henrymu uvolněná a nekontrolovatelná kláda odřízne ruku a on pak končí v nemocnici a blouzní. Doktoři mu pak už nedávají šanci na přežití. I přes všechny tyto útrapy Hank nakonec dřevo splaví ke společnosti a tak vítězí nad obyvateli městečka, kteří se mu v tom pokoušeli zabránit.


Výběr z pasáží stojících za zmínku
V knize je tolik krásných pasáží! Nevím , kterou zmínit dříve. I přesto se zmíním o některých hodně zajímavých, kromě popisování nádherné Oregonské krajiny.


1) Leeland zhulený píše svému kamarádovi o tom jak to u nich doma probíhá
2) Kláda, kterou se snažili Hank, Joe Ben a Henry spustit korytem k řece, se uvolnila, zasáhla Hanka do ramene, Henrymu utrhla ruku a Joe Bena pohřbila v blátě na břehu.
3) Rvačka mezi Hankem a Leelandem
4) Sebevražda promítače kina, když před tím volá Hankovi a obviňuje ho z toho, že díky němu lidi nemají peníze na to chodit do kina a on tak nemlže posílat peníze svému nemanželskému dítěti.


Jazykově-kompoziční mini rozbor
Co se týče jazykových a kompozičních prvků, kniha je psaná velice čtivě, hovorovým jazykem za použití dlouhých popisných neorealistických vět, které mají svou krásu a nespadají do nudnosti realismu v Zolovo Zabijákovi. Zpočátku, tedy prvních asi 100-200 stran jsem jako čtenář měla problém se orientovat v postavě vypravěče. Ta totiž není jedinná, ale mění se, aniž by vás na to někdo upozornil. Až ke konci jsem si mohla bez přemýšlení říci, tohle říká ten a tohle ten, protože už jsem postavy znala. Právě pro to si chci knihu přečíst znovu, protože mi v začátku toho asi hodně uniklo. Další zvláštností je užití myšlenek hlavních postav, tak že jsou napsány v závorkách a kurzívou. A v neposlední řadě typickým prvkem jsou pasáže, kdy autor popisuje, co se děje v ten konkrétní chvíli na více místech (a Viv seděla a přemýšlela..v hospodě se pilo... a Hank dělal to a to..Leeland byl tam a tam..počasí bylo takové a takové). Tento postup přispívá k dokonalé představě jak vše probíhalo a čtenář má pocit, že sedí v kině a vidí všechny ty prostřihy.


Postřeh
Jak jsem již naznačila, dílo je dokonale propracované od popisu krajiny po popis vnitřních stavů postav. Ken Kesey opět užívá motivu boje jedinec versus společnost, který použil již v Přeletu. Rozhodně mu zde svědčí přechod z uzavřeného prostoru do přírody, protože se ukazují jeho vypravěčské a popisné kvality.
Dílo bylo zfilmováno, zatím, jsem ho nesehnala, ale viděla jsem ukázku. Jak se zmiňuji u odkazu na ukázku, jsou tam drobné nesrovnalosti s knihou, ale to tak u filmových adaptacích bývá. Hlavní roli Hanka si zahrál Paul Newman, sice neodpovídá mé představě udělaného, drsného, vousatého Hanka, ale není tam špatnej.


Celkové zhodnocení
Celkově se mi kniha moc a moc líbila, že ani nejsem schopna vyjádřit jako moc, protože jazyk je tak nedokonalý nástroj pro vyjádření citů! Zkrátka stojí za to! A tak mě někdy napadá, nesuď knížku, dokud ji nepřečteš a tuhle si rozhodně přečti!

111 %

29 října, 2007

Jack Kerouac : Satori v Paříži (Satori in Paris)



(1967)


Pár slov úvodem
Po velkém nadšení z Big Suru jsem se vrhla na Satori v Paříži. Asi jsem neudělala moc dobře, protože čteme li po nějakém velkolepém dílu něco ne zas tak dobrého, brzy propadneme skepsi. Snažím se na celé dílo koukat realisticky a tak mohu říci, že kvalit jiných určitě nedosahuje a že kdyby nebylo od Kerouacka, asi bych ho ani nedočetla. Na druhou stranu některé pasáže se mi celkem líbily a tak abych si četbu obohatila, podtrhovala jsem si zajímavá místa. Těmi zajímavými místy se nakonec staly pasáže popisující, jak Jack sedí ve francouzské kavárničce a popíjí buďto alsaské pivo nebo koňak. Na konci článku některá zajímavá místa zmiňuji.


Satori
Na úvod by se asi hodilo vysvětlit, co je to „satori“. Kdybych ho měla pochopitelně vysvětlit, užila bych asi slovního spojení pocházejícího ze západní filozofie "vhled do situace", jakési "osvícení", "vyřešení otázky" nalezením odpovědi. Takové satori Jack dle svých slov zažil v Paříži. Jak si můžeme všimnout, v této knize si záměrně ponechává své jméno, nevolí žádnou přezdívku, což není pro Kerouacka tak typické. Mimochodem je to způsobeno i tím, že popisuje své osobní zážitky, kterých se mu dostalo při hledání jeho vlastních kořenů ve Francii. Bohužel dle mého názoru hledal kořeny a našel kořalku. Nevím, ale mám z toho takový dojem. Kromě Paříže se zastavil i v Bretani, kde se skutečně setkal s nositelem svého příjmení, ale o přímém příbuzném se mluvit nedá, protože v samotné Bretani existovalo několik desítek Lebris de Kerouac.


Jazykově-kompoziční mini rozbor
Co se kompozice a epické části děje týče, domnívám se, že Jackovi Francie nesvědčila. Jsem natolik skeptická, že si myslím, že v případě, kdy by se Jack naodil a vyrůstal by ve Francii, nebyl by se stal tím, kým se stal. Amerika mu nabízí mnohem více volnosti, uvolněnosti a zábavnosti, kterou může popsat ve svých knihách. Samotný styl, kterým je kniha psaná by odpovídal "kerouackovskému", ale opravdu je z toho cítit jakási stísněnost, nedostatek zajímavých zážitků a postupující Jackův propad alkoholu. Fakt, že ho na jeho cestě nikdo nedoprovází, si bere taky svou daň, jak by to vypadalo v případě, že by ho doprovázel Neal Cassady, nechci ani domyslet. Francie by se zřejmě otřásala v základech.

Alkoholikova autenticita
Přínosem knihy hlavně pro čtenáře je jistě možnost sledovat, kolik toho a kde Jack vypil, s kým se seznámil, s kým se vyspal, ale také možnost zaznamenat jeho některé odbočky k menším jazykovým rozborům dialektů francouzštiny. Některé pasáže jsou popisovány ve francouzštině, abychom měli dojem větší autenticity a reálnosti. Naštěstí je většina z nich, až na jednu, přeložena, takže čtenář rozhodně nepřijde o pointu.
Co je velkým plus této knihy, ale nejen té, i dalších Jackových knih, je jeho schopnost zachytit skutečnost takovou jaká je a krásně popsat život i těch nejprostčích lidí. Jeho sociální cítění se přenáší i na papír.


Popularita versus Jack
Poslední věc o které bych se chtěla zmínit je možnost všimnout si toho, jak lidé Jacka poznávají a jak mu to není příjemné. Na jednu stranu byl známý pro svá díla, někteří ho obdivovali, ale zdá se mi, že většina ho spíše odsuzovala za to, jaký život vede a viděla v něm jen toho zarotlého otrhance v prši plášti s nevkusným kloboukem, který sedí v kupé vyhrazeném obětem války, s nohama na sedačce pijící z láhve koňaku. Ano, on takový byl, přiznává to, ale je zde cítit, že mu vadí ta pozornost lidí. Kdyby to nebyl Ten Jack Kerouac, tak by ho zřejmě přehlídli jako přehlíželi další tucty otrhanců.

Konečný verdikt
Nyní se asi očekává nějaký závěr a hodnocení. Jak jsem již předeslala, nejedná se o jedno z jeho nej děl, leč skýtá určité možnosti, co si z toho odnést. Možná postupem času změním názor, ale zatím mě dílo zas tak moc neoslovilo. Myslím, že i skalní obdivovatelé musí být realisticky kritičtí a proto hodnotím tak, jak hodnotím, uvážím li kvalitu jeho ostatních děl.


55% - co se týče srovnání s ostatními knihami, které jsem od něj četla


75% - co se týče srovnání s ostatními autory, které jsem zatím četla


PS: Výtah - Zajímavé pasáže

1) „Dal jsem jí 120 dolarů, aby měla synovi na školy nebo na nějaké zánovní boty do kostela.“
2) „Pak jsem šel chlastat. Měl jsem potkat pár nejhezčích ženských na světě, ale s postelí byl konec, protože už jsem začínal být jak dělo.“
3) „Chytne mě takový vztek, že se rozběhnu do kurevských čtvrtí.“
4) „Bubřino blbá buržoazní co ty můžeš vědět o les Libris de Kérouack a jejich heslo Miluj, trp a pracuj.“
5) „Ale to už zase musím jít za holčičkami.“
6) „Představte si to. Jejich silnou černou kávu a croissants a křupavý francouzský chléb a bretaňské máslo, bože, kam se podělo mé alsaské pivo?“
7) „Měl jsem tomu řediteli knihovny říct: Udělám z vás podkovu a okovu s ní koně do bitvy u Chickamauga.“
8) „…nechtělo se mi vůbec na hřbitov (Pere Lachaise), a stejně když jsme při šílené jízdě taxíkem ve tři ráno prolétli blízko Mont-parnassu, dali se do křiku: Támhle je ten tvůj Balzac! Ta socha na náměstí! Zastavte!vystoupil jsem a vysekl kloboukem nejhlubší poklonu soše, jež se mi ztrácela v šedivé mlze opilých ulic, a bylo to.“

27 října, 2007

Jack Kerouac : Big Sur


(1962)

Pár slov na úvod
Snad tak trochu symbolicky v době kdy mě neskutečně třeští moje přepracovaná hlavinka, tvořím recenzi (to slovo recenze se mi přestává líbit, asi se porozhlídnu po někajím novotvaru, či nějakém jiném způsobu jak mé články témeticky zařadit) takže tvořím nějaké to písání i dojmech (písání celkem dobrý ne?) z Jackovi poslední knihy, kterou vydal nazývajíc se jednoduše a výstižně Big Sur. Proč Big Sur a o čem celá kniha je se dozvíte za chvíli. Nemohu totiž pokračovat bez prohlášení, že jsem vůči Jackovi Kerouacovi silně zaujatá a to v tom nejlepším kladném smyslu, takže tento článek vůbec neberte za seriózní, ale spíše jako velice subjektivní záležitost činící mi neskutečnou potěchu.

Co je to?
Základní otázka, která jistě každého bystřejšího jedince napadne zní : Big Sur? Co je to ten Big Sur? Já znám odpověď a bude ji znát každý, kdo si knížku nebo můj článek přečte. Kdybych mohla doporučit, čtěte knížku! Teda lidi jako obecně, čtěte víc knížek!!!

Je to Big Sur
Big Sur je místo ležící v dalekém zapadákově kdesi v Americe (Californie) v blízkosti útesů (vynikající motiv pro psaní básní, což si sám Kerouac vyzkoušel vycházejíc z Jamese Joyce) a na tomto místě se nachází osamocená chata (Ferlinghetiho chata ve skutečnosti) kam se Jack jel ukrýt před svým zhýřelým životem, alkoholovou minulostí, plný nadějí, že se konečně odpoutá od toho způsobu žití, který do té doby vedl a že nalezne sám sebe a bude žít, tak jak si to již dávno vysnil, tudíž hledajíc sám sebe a své kořeny. (Své kořeny hledal již od mládí, dokonce kvůli tomu jel do Francie, zda je nalezl či ne, toť otázka) Jak se později ukáže, jedná se o čiré snílkovství tak trochu pomateného alkoholika, který ovšem o tom, že je alkoholik a tak trochu pomatený sám ví a dokonce i o tom sepíše knihu a ne ledajakou! Možná svou nejlepší! (je to věc načtení a subjektivity)

Jednou větou o knize
A dostáváme s k motivu o kterém vlastně celá knížka je, zkráceně by se celý "děj" dal charakterizovat asi touto větou : Geniální spisovatel-alkoholik toužící po klidu v duši leč vytržen ze své meditující samoty na Big Suru svými kamarády, které on sám ke svému životu potřebuje, vhozen zpět z abstinenční očisty do alkoholových stavů gradujících v utkvělých představách, že ho kamarádi chtějí zabít a končící jedním jediným probuzením a pocitem, že přežil to nejhorší, co ho mělo v životě potkat.

Bluesová autenticita
Celá tato věta vystihuje celý příběh, který je nádherný nejen v jeho motivu, ale i v autentičnosti se kterou nám Jack Kerouac svůj příběh vypráví. Vůbec nespadává do trapných momentů, kdy by sám sebe bezútěšně litoval, naopak, je si naprosto vědom co prožívá a kam to spěje. Knížka se opravdu nedá vystihnout mými ani jinými slovy, než slovy samotného Kerouaca. Ještě jsem nezažila, aby někdo dokázal svůj bluesovský příběh podat s takovou krásou jakou to bylo podáno v Big Suru.

Konec?
Přesto se však nedokážu ubránit pocitu, že i když vše končí happy endem, tak že ten pravý konec to zdaleka nebyl. Rozhodně to byl velký literární konec jednoho velkého spisovatele, který svou kariéru otevřel neméně význačně knihou Na Cestě (On the Road). Mám li tyto dvě knihy srovnat, nemohu. Jsou sice od jednoho autora, zdánlivě podobné co se stylu psaní týče, ale rozhodně je zde znát rozdíl z počátku Kerouacovi touhy a z jeho konce. O tom ale příště. Prozatím se Big Sur tím nejlepším, co jsem od Jacka Kerouacka zatím četla!

111%