Jack Kerouac : Satori v Paříži (Satori in Paris)

(1967)

Pár slov úvodem
Po velkém nadšení z Big Suru jsem se vrhla na Satori v Paříži. Asi jsem neudělala moc dobře, protože čteme li po nějakém velkolepém dílu něco ne zas tak dobrého, brzy propadneme skepsi. Snažím se na celé dílo koukat realisticky a tak mohu říci, že kvalit jiných určitě nedosahuje a že kdyby nebylo od Kerouacka, asi bych ho ani nedočetla. Na druhou stranu některé pasáže se mi celkem líbily a tak abych si četbu obohatila, podtrhovala jsem si zajímavá místa. Těmi zajímavými místy se nakonec staly pasáže popisující, jak Jack sedí ve francouzské kavárničce a popíjí buďto alsaské pivo nebo koňak. Na konci článku některá zajímavá místa zmiňuji.

Satori
Na úvod by se asi hodilo vysvětlit, co je to „satori“. Kdybych ho měla pochopitelně vysvětlit, užila bych asi slovního spojení pocházejícího ze západní filozofie "vhled do situace", jakési "osvícení", "vyřešení otázky" nalezením odpovědi. Takové satori Jack dle svých slov zažil v Paříži. Jak si můžeme všimnout, v této knize si záměrně ponechává své jméno, nevolí žádnou přezdívku, což není pro Kerouacka tak typické. Mimochodem je to způsobeno i tím, že popisuje své osobní zážitky, kterých se mu dostalo při hledání jeho vlastních kořenů ve Francii. Bohužel dle mého názoru hledal kořeny a našel kořalku. Nevím, ale mám z toho takový dojem. Kromě Paříže se zastavil i v Bretani, kde se skutečně setkal s nositelem svého příjmení, ale o přímém příbuzném se mluvit nedá, protože v samotné Bretani existovalo několik desítek Lebris de Kerouac.

Jazykově-kompoziční mini rozbor
Co se kompozice a epické části děje týče, domnívám se, že Jackovi Francie nesvědčila. Jsem natolik skeptická, že si myslím, že v případě, kdy by se Jack naodil a vyrůstal by ve Francii, nebyl by se stal tím, kým se stal. Amerika mu nabízí mnohem více volnosti, uvolněnosti a zábavnosti, kterou může popsat ve svých knihách. Samotný styl, kterým je kniha psaná by odpovídal "kerouackovskému", ale opravdu je z toho cítit jakási stísněnost, nedostatek zajímavých zážitků a postupující Jackův propad alkoholu. Fakt, že ho na jeho cestě nikdo nedoprovází, si bere taky svou daň, jak by to vypadalo v případě, že by ho doprovázel Neal Cassady, nechci ani domyslet. Francie by se zřejmě otřásala v základech.

Alkoholikova autenticita
Přínosem knihy hlavně pro čtenáře je jistě možnost sledovat, kolik toho a kde Jack vypil, s kým se seznámil, s kým se vyspal, ale také možnost zaznamenat jeho některé odbočky k menším jazykovým rozborům dialektů francouzštiny. Některé pasáže jsou popisovány ve francouzštině, abychom měli dojem větší autenticity a reálnosti. Naštěstí je většina z nich, až na jednu, přeložena, takže čtenář rozhodně nepřijde o pointu.
Co je velkým plus této knihy, ale nejen té, i dalších Jackových knih, je jeho schopnost zachytit skutečnost takovou jaká je a krásně popsat život i těch nejprostčích lidí. Jeho sociální cítění se přenáší i na papír.

Popularita versus Jack
Poslední věc o které bych se chtěla zmínit je možnost všimnout si toho, jak lidé Jacka poznávají a jak mu to není příjemné. Na jednu stranu byl známý pro svá díla, někteří ho obdivovali, ale zdá se mi, že většina ho spíše odsuzovala za to, jaký život vede a viděla v něm jen toho zarotlého otrhance v prši plášti s nevkusným kloboukem, který sedí v kupé vyhrazeném obětem války, s nohama na sedačce pijící z láhve koňaku. Ano, on takový byl, přiznává to, ale je zde cítit, že mu vadí ta pozornost lidí. Kdyby to nebyl Ten Jack Kerouac, tak by ho zřejmě přehlídli jako přehlíželi další tucty otrhanců.

Konečný verdikt
Nyní se asi očekává nějaký závěr a hodnocení. Jak jsem již předeslala, nejedná se o jedno z jeho nej děl, leč skýtá určité možnosti, co si z toho odnést. Možná postupem času změním názor, ale zatím mě dílo zas tak moc neoslovilo. Myslím, že i skalní obdivovatelé musí být realisticky kritičtí a proto hodnotím tak, jak hodnotím, uvážím li kvalitu jeho ostatních děl.

55% - co se týče srovnání s ostatními knihami, které jsem od něj četla

75% - co se týče srovnání s ostatními autory, které jsem zatím četla

PS: Výtah - Zajímavé pasáže

1) „Dal jsem jí 120 dolarů, aby měla synovi na školy nebo na nějaké zánovní boty do kostela.“
2) „Pak jsem šel chlastat. Měl jsem potkat pár nejhezčích ženských na světě, ale s postelí byl konec, protože už jsem začínal být jak dělo.“
3) „Chytne mě takový vztek, že se rozběhnu do kurevských čtvrtí.“
4) „Bubřino blbá buržoazní co ty můžeš vědět o les Libris de Kérouack a jejich heslo Miluj, trp a pracuj.“
5) „Ale to už zase musím jít za holčičkami.“
6) „Představte si to. Jejich silnou černou kávu a croissants a křupavý francouzský chléb a bretaňské máslo, bože, kam se podělo mé alsaské pivo?“
7) „Měl jsem tomu řediteli knihovny říct: Udělám z vás podkovu a okovu s ní koně do bitvy u Chickamauga.“
8) „…nechtělo se mi vůbec na hřbitov (Pere Lachaise), a stejně když jsme při šílené jízdě taxíkem ve tři ráno prolétli blízko Mont-parnassu, dali se do křiku: Támhle je ten tvůj Balzac! Ta socha na náměstí! Zastavte!vystoupil jsem a vysekl kloboukem nejhlubší poklonu soše, jež se mi ztrácela v šedivé mlze opilých ulic, a bylo to.“

Jack Kerouac : Big Sur

(1962)

Pár slov na úvod
Snad tak trochu symbolicky v době kdy mě neskutečně třeští moje přepracovaná hlavinka, tvořím recenzi (to slovo recenze se mi přestává líbit, asi se porozhlídnu po někajím novotvaru, či nějakém jiném způsobu jak mé články témeticky zařadit) takže tvořím nějaké to písání i dojmech (písání celkem dobrý ne?) z Jackovi poslední knihy, kterou vydal nazývajíc se jednoduše a výstižně Big Sur. Proč Big Sur a o čem celá kniha je se dozvíte za chvíli. Nemohu totiž pokračovat bez prohlášení, že jsem vůči Jackovi Kerouacovi silně zaujatá a to v tom nejlepším kladném smyslu, takže tento článek vůbec neberte za seriózní, ale spíše jako velice subjektivní záležitost činící mi neskutečnou potěchu.

Co je to?
Základní otázka, která jistě každého bystřejšího jedince napadne zní : Big Sur? Co je to ten Big Sur? Já znám odpověď a bude ji znát každý, kdo si knížku nebo můj článek přečte. Kdybych mohla doporučit, čtěte knížku! Teda lidi jako obecně, čtěte víc knížek!!!

Je to Big Sur
Big Sur je místo ležící v dalekém zapadákově kdesi v Americe (Californie) v blízkosti útesů (vynikající motiv pro psaní básní, což si sám Kerouac vyzkoušel vycházejíc z Jamese Joyce) a na tomto místě se nachází osamocená chata (Ferlinghetiho chata ve skutečnosti) kam se Jack jel ukrýt před svým zhýřelým životem, alkoholovou minulostí, plný nadějí, že se konečně odpoutá od toho způsobu žití, který do té doby vedl a že nalezne sám sebe a bude žít, tak jak si to již dávno vysnil, tudíž hledajíc sám sebe a své kořeny. (Své kořeny hledal již od mládí, dokonce kvůli tomu jel do Francie, zda je nalezl či ne, toť otázka) Jak se později ukáže, jedná se o čiré snílkovství tak trochu pomateného alkoholika, který ovšem o tom, že je alkoholik a tak trochu pomatený sám ví a dokonce i o tom sepíše knihu a ne ledajakou! Možná svou nejlepší! (je to věc načtení a subjektivity)

Jednou větou o knize
A dostáváme s k motivu o kterém vlastně celá knížka je, zkráceně by se celý "děj" dal charakterizovat asi touto větou : Geniální spisovatel-alkoholik toužící po klidu v duši leč vytržen ze své meditující samoty na Big Suru svými kamarády, které on sám ke svému životu potřebuje, vhozen zpět z abstinenční očisty do alkoholových stavů gradujících v utkvělých představách, že ho kamarádi chtějí zabít a končící jedním jediným probuzením a pocitem, že přežil to nejhorší, co ho mělo v životě potkat.

Bluesová autenticita
Celá tato věta vystihuje celý příběh, který je nádherný nejen v jeho motivu, ale i v autentičnosti se kterou nám Jack Kerouac svůj příběh vypráví. Vůbec nespadává do trapných momentů, kdy by sám sebe bezútěšně litoval, naopak, je si naprosto vědom co prožívá a kam to spěje. Knížka se opravdu nedá vystihnout mými ani jinými slovy, než slovy samotného Kerouaca. Ještě jsem nezažila, aby někdo dokázal svůj bluesovský příběh podat s takovou krásou jakou to bylo podáno v Big Suru.

Konec?
Přesto se však nedokážu ubránit pocitu, že i když vše končí happy endem, tak že ten pravý konec to zdaleka nebyl. Rozhodně to byl velký literární konec jednoho velkého spisovatele, který svou kariéru otevřel neméně význačně knihou Na Cestě (On the Road). Mám li tyto dvě knihy srovnat, nemohu. Jsou sice od jednoho autora, zdánlivě podobné co se stylu psaní týče, ale rozhodně je zde znát rozdíl z počátku Kerouacovi touhy a z jeho konce. O tom ale příště. Prozatím se Big Sur tím nejlepším, co jsem od Jacka Kerouacka zatím četla!

111%

Maky Literární Recenze

Hrabal: Ostře sledované vlaky
Salinger: Kdo chytá v žitě
Coelho: Veronika se rozhodla zemřít
Kesey: Přelet nad kukaččím hnízdem
Obermeier: Saphó
Sofoklés: Antigona
Kundera: Směšné lásky
Trumbo: Johnny si vzal pušku
Hrabě: Horečka
Rudiš: Nebe pod Berlínem
Hall: Studna osamnění
Bajaja: Zvlčení

Bohumil Hrabal : Ostře sledované vlaky (Closely watched trains)

(1965)


Povinná četba Hrabala zahrnujíc
Jedno z děl naší povinné četby, kterou stejně nikdo nečte, až na pár výjimek. Asi bych se na to sama od sebe nevrhla už z pouhého pocitu, že se jedná o četbu povinnou, ale ona je to spíše četba doporučená, takže jde jen o slovíčkaření a o přístup nejmenované učitelky. Vždyť jak všichni víme, číst nás nebaví, nejlepší je rychlo-četba, a to a to ji nebaví, to a to nezná, má svý stupidní poznámky a obdivuje, když se někdo o nějaké období zajímá víc než ona. Ale neměla by to být právě ona, kdo by to měl všechno znát, ne jen její žáci, skalní obdivovatelé tohohle a tamtoho? Sorry, trocha vyjádření osobního znechucení….


Já versus Hrabal
Od Hrabala jsem zatím četla jen dvě díla. Neubránila jsem se přečtení „Obsluhoval jsem anglického krále!, abych mohla srovnat knížku s filmem. Knížka byla lepší. Film ostře sledované vlaky jsem neviděla, proto nemohu soudit. Takže čistě ke knize.


Něco málo o hlavním hrdinovi
Hrabal si opět jako svého hlavního hrdinu vybral mladičkého 22 letého chlapce (Elév Miloš Hrma), který si není příliš jistý v kramflecích, je hodně citlivý, pokusil se o sebevraždu a v momentě kdy se stane mužem, se stává i hrdinou, i když je to prototyp prosťáčka, který velice sensitivně vnímá útrapy 2. Světové války. Povoláním výpravčí, který se teprve zaškoluje (zde Hrabal čerpal ze svého života, sám a dráze nějaký čas pracoval, např. v Kostomlatech), který si podřezal žíly, protože zvadl, když mělo přijít na věc s jeho milou, ale který byl zachráněn, nejspíš bohem v podobě dělníka, aby později zemřel smrtí hrdinskou.


Hlavní zápletka a hrdinství prosťáčka
Stanicí již po několik dní projíždí konvoje ostře sledovaných vlaků, které převáží německé vojáky z fronty domů (1945). V jeden takový den má stanicí po půlnoci projet vlak vezoucí zásobu pušek. Vedení stanice se rozhodně, že se zachovají, jako se zachovali partyzáni v Polsku a že vlak zneškodní. Úkolu se nakonec hrdinsky zhostí náš mladý staničář, který vhodí bombu do 13 vagónu, ale je spatřen německým vojákem. Vyjdou 2 výstřely, staničář i německý voják jsou zraněni a poslední chvíle spolu stráví v příkopě. Němec trpí, škube sebou, na místě pochoduje, vzývá svou Mutti a tak ho náš hrdina zastřelí. Sám poté umírá a myslí na to, jak bude asi trpět jeho maminka, až ráno zjistí, že její syn domů z noční šichty nepřišel. A také myslí na to, jak na německého vojáka někde čeká jeho milá a taky se ho nedočká. A jak třeba mohli být přátelé, kdyby se nepotkali ve válce na odvrácených stranách zájmů.


Slavná razítka
Souběžně s retrospektivním příběhem staničáře a s tím jak nám vypráví svou minulost o tom jak jeho pradědeček chtěl zastavit tanky a ty ho přejely a utrhly mu hlavu, jak jeho dědečka zbily až zemřel, protože se posmíval lidem, je nám vyprávěn příběh dalšího muže ze stanice, který v noci spal s telegrafkou a potiskl jí zadek všemi razítky, které na stanici našel. Je poté vyšetřován a němci dochází k závěru, že se dopustil hanobení německé státnosti, protože použil i německá razítka.


Jazykově-kompoziční prostředky
Co se jazykové stránky týče, Hrabal opět spadává ke svému typickému psaní a tj. dlouhé věty, složité časové kompozice, retrospektivita, neobvyklá interpunkce. Nevadí mi dlouhé věty obecně, ale Hrabalův styl je pro mě zatím celkem obtížný na pochopení. Rozhodně se jedná o díle velice osobité, protkané neobvyklými a komickými prvky. A na styl se dá navyknout.
Jak je o Hrabalovi známo, upřednostňoval běžnou mluvu a liboval si v rozmluvách v hospodě, kde lidé nejsou svázáni konvencemi. Tyto prvky se také promítají do jeho tvorby. Pro to ty dlouhé věty, protože když člověk mluví, tak dlouhá souvětí bezesporu používá, jen si to tolik neuvědomuje.


Zajímavosti
Nyní k zajímavostem co jsem shledala. Hrabal si nejspíše libuje v popisu drastických a krvelačných situací, hlavně v popisu smrtí zvířat. (mrtví koně u trati, zabíjení holubů, zabíjení housera, vypíchnutí býčích očí, transport skotu vlakem…) Jakoby skrze zvířecí utrpení poukazoval na utrpení lidské. Druhou zajímavostí je přístup jeho hrdiny k ženám. Hlavní hrdina velice nesmělý mladík se sklony k milování žen pěkně stavěným (ceckáče, prdeláče), tak aby ho zaškolily. Podobný předobraz jsem zaznamenala i v anglickém králi. Takže zřejmě Hrabal miloval typické české ženy „krev a mlíko“. Což se mně velice líbí a přijde mi to milé. Ale každého vkus. Nemám nic proti nikomu!


Trocha srovnání s králem
Další zajímavostí je opět srovnání dvou hrdinů, jak z vlaků, tak z krále. V králi, starý plešatý generál v roli svůdce, zde starý plešatý železničář – svůdce, razítkář. Opět velice milé. Celkově Hrabalovo dílo působí velice mile, ukazující krásnou českou povahu, čerpající z jeho obrovských životních zkušeností. Kdo by si řekl, že vystudovaný právník bude dělat na železnici a pak o tom napíše dílo? Geniální!


Jak se k tomu stavím já
Zvláštní, teď když jsem příběh dočetla, připadá mi geniální. Asi je to odstupem času a zamyšlením se nad tím vším! Takže milé, citlivé, tragikomické, hrdinské, pravdivé, promyšlené, jednoduše geniální… číst znovu? Určitě!

95%

David Sallinger : Kdo chytá v žitě (Catcher In The Rye)

Legenda

Mojí další literární obětí se stala knížka „Kdo chytá v žitě“ od Davida Salingera. Ať jsem četla jakékoli recenze všude byla označována jako legendární. Nemohu nesouhlasit, ale mám li být upřímná, četla jsem již lepší tituly. Tak trochu mi hlavní hrdina připomínal Adriana Molea, nepochopeného intelektuála, mající své sny a idealistické představy o životě. Poslední dobou se mi zdá, že motiv nepochopeného intelektuála je motivem vděčným a často používaným, což je jedině dobře, možná jsem taky takový nepochopený mini intelektuálek, který se ne a ne pořádně začlenit a ne ne být pochopen, mající své sny o hodných lidech a pěkném světě okolo.

Holden Caulfield
Hlavní hrdina se jmenuje Holden Caulfield, vyrostl v New Yorku a je mu 16 (17) let. Jeho maminka je v domácnosti, tatínek pracuje jako právník. Jinak v knize de facto vůbec nevystupují, jen párkrát se o nich Holden zmíní, když zvažuje, jak budou reagovat na jeho vyhození ze školy, či jak by reagovali, kdyby se opravdu rozhodl odjet stopem žít na Západ. Holden není jedináček, má staršího bratra B.D., který je scénárista a spisovatel a který žije v New Yorku. (Zde je malá nesrovnalost s originálem, z toho jsem pochopila, že sice ano žije v Hollywoodu, ale dělá prostituta). Bratra má celkem rád, líbí se mu některé jeho knížky. Koho má ale opravdu moc rád je jeho malá desetiletá sestřička Phoebe ( říká jí Phoebulka), která je na svůj věk velice vnímavá, bystrá a inteligentní. Právě díky ní se Holden v závěru rozhodne neodjet z města a zůstat. Kromě těchto dvou sourozenců měl ještě jednoho bráchu, ale ten bohužel zemřel. Domnívám se, že tato událost měla na Holdena značný vliv a že od té doby není zcela v pořádku po psychické stránce (představa že je postřelen, samomluva když je v úzkých, představa bratra…) Ale nedá se říci, že Holden je nějaký blázen. Jen prostě nenávidí dospělácký svět, vidí tu ošklivost světa dospělých a nejčistší mu přijde svět dětí, kteří jsou na sebe hodní, chovají se spontánně a neznají slova jako „Kurvo!“.

O příběhu
Trochu málo k příběhu samotnému. Hned na začátku se setkáváme s Holdenem jakožto vyhozeným žákem z přípravky v Pencey. Seznamuje nás se svými spolubydlícími, které nesnáší, ale přesto se s nimi baví, protože by jinak byl osamocený. Uznává některé jejich kvality, ale stejně je moc nemusí. Rozhodne se, že do středy, kdy škola oficiálně skončí, odjede do New Yorku a tam bude 3 dny žít. Kdyby se totiž rodiče dozvěděli, že ho znovu vyhodili, byl by malér. V N.Y. se setká s některými známými, narazí na prostitutku a pasáka, kteří ho oškubou, daruje peníze jeptiškám, opije se, navštíví svůj oblíbený rybník atd.. Prostě žije tak jak by chtěl žít, ale postupem času mu dojdou peníze a tak navštíví potají sestřičku. Ta mu půjčí cca 8 dolarů co má na Vánoce. Poté se vrátí rodiče a Holden se musí ukrýt a Phoebe opustit. Druhý den se rozhodne, že odjede z města, ale chce se ještě rozloučit s Phoebulkou. Ta ale nečekaně na schůzku přijde s velkým kufrem, že pojede s ním. Ale to Holden nechce, trochu se pohádají, on na ní zařve drž hubu a Phoebe začne brečet. Nakonec jdou spolu do zoo a Holden nikam neodjede. Vrátí se domů, jde na léčení k psychoanalytikovi a vypráví mu tento příběh. Jestli bude pilně studovat, to on neví. Jak může vědět něco, co ještě nezkusil? Mimochodem Holden velice často lže, ne že by chtěl, ale jakmile si něco vymyslí, není schopen přestat.

Jazykově-kompoziční stránka a návaznost na Beat Generation
Příběh je velmi jednoduchý, není nijak komplikovaný. Některé skoky v čase jsou snadno registrované a tak nedochází ke ztracení se v ději. Použita je ich-forma, jazyk nespisovný, hovorový. U některých pasáží se i člověk zasměje.

Hovoří se trochu reakci na beat-generation, tu vidím v tom, že Holden chtěl odjet stopem na Západ, ale neudělal to, kdežto beatník by neváhal ani chvíli. Ty 3 dny v N.Y. žil naplno, ale zjistil, že je vázán na svou malou sestřičku, na jediného člověka, kterého má rád a kterého nechce opustit. Má plno snů a ideálů, ale ve skutečnosti je tak trochu srab.

Celkové zhodnocení
Kniha se mi líbila, četla se velice lehce, dá se přečíst za 2 dny normálním tempem. Jednou bych se k ní ráda vrátila. I když jsem poslední dobou zvyklá na těžší díla, co se jazykové stránky a kompozice týče, nemohu říci, že tato kniha nemá svou hodnotu. Svou hodnotu má o mnohem více v psychologičnosti hlavního hrdiny. Právě proto spadá do kategorie psychologický román, který se mnohem více soustřeďuje na vyjádření duševního stavu Holdena Caulfielda, než na epický děj samotný.

87%

Po škole domů? Ale kdepaak!

Noto je jasný, že po škole ne domů ale do pubu na jedno. Pivo sbližuje a je tomu tak. Když tak člověk poslouchá co všechno kdysi dělal, a co si kámoši zpomínaj a co zapomněl fakt se tomu směje. Taková vděčná témata. Sice to je něco jiného než filozofování ve dvou ale jednou za čas proč ne.

Co je ale super, že v naší veskrze skoro celoženské třídě se k nám přidali i kluci, to po 8 letech je výrazné posunutí vpřed a rozhodně to je dobré :) Ty jo faskt nevim co psát, sem ještě pořád nakalená a tak žbrptlam blbosti :) snad jen staší dodat že kombinace SLIVOVICE - PILSNER - SLIVOVICE -> JE TO NEJ!!!!

Tak jsem si trochu hrála

Joo takhle to dopada když Maky dělá blbosti a nechce se fotit :D Myslím že Jill ze mě měla nervy na špagátku, ale sranda byla. Je to fotka ještě z prázdnin. Z období klidu, sladkého nic nedělání a naříkání jaká je to velká nuda. Jestli jsem se tenkrát těšila do školy, teď se těším na prázdniny. Ale tak to bývá ve všem. Dlouho se na něco těšíme a pak zjistíme, že očekávání byla gigantická a ejhle, skutek utek. Teda ne ve všem. Třeba u lidí to z mé strany neplatí. Na některé se těším a zklamaná nejsem. :) třeba na jill....

Paulo Coelho - Veronika se rozhodla zemřít

Tak jsem dnes konečně dočetla Veroniku. Když říkám konečně, myslím tím skutečně konečně, jelikož první stránku jsem četla asi tak už v červnu, ale až teď byl konečně čas se do toho položit.

Musím se přiznat, že závěr, který si na nás sám autor přichystal jsem tak trochu čekala (už v červnu), ale nyní jsem tím byla dost ohromena a komentovala to slovy : ten hajzl si na ní chtěl jen něco vyzkoušet. Ale asi od začátku...

Veronika se skutečně rozhoda zemřít, spolikala nějaké prášky a upadla do kómatu. Skoro umřela, ale lékařům se podařilo jí zachránit. Poté co se dá fyzicky do pořádku je přeložena do léčebny ve Villete. Tam se setkává s blázny jako je Zedka či Marí (bývalá právnička, trpíí chorobným strachem) či s mužem, do kterého se zamiluje, i když trpí schizofrenií.

Dr. Igor ji namluví, že se nedožije konce týdne. A právě v tom je obsažena pointa celého příběhu. Následující týden Veronika žije tak jako y byl její poslední! A nejen ona, přítomnost každodenní a nenadálé smrti si uvědomí i ostatní pacienti a podle toho se i chovají. Jedním z hlavních poselství této knihy je fakt, že se každý den máme radovat s maličkostí a prožít ho tak, jako by byl náš poslední.

Nedílnou součástí knihy jsou i náboženská témata do jejichž rozebírání se nebudu pouštět, protože mě to co by ateistovi nepřísluší.

jak asi haknu dejak

jsem total hotova, takhle nabztej vikend jsem uz dlouho nemela.krome casu straveneho na ceste, me i vycuclo filozofovani s teadrinkerem.

takze ted vazne zvazuji ze mensi zlo bude kdyz seminar dejepisu prvni dve hodky vynecham...

nerada se shyluji k takovymto resenim, ale stav meho z poslednich sil fungujiciho tela hovori zcela a bezpochyby za sve. nejsem uz ani sto cist! :(

Nakalenost? Opilstvi? No proste pizza plus lambrusco

Miluju to! Pizza a Lambrisco. Sice by to mohlo byt ve dvou ale i tak je to keasyny pocit. Sedet v kresle co lezet na posteli, poslouhat Vladiira Misika a texty Vaclava Hrabete, mit pocit bozske opilosti a uzivat si chvilku myslenek, ktere nejsou ani trohu stresove. :)))

Je to co? Opilstvi? Nakalenost? Odpovim slovy jineho cloveka : Je to prirozenost :D ano je a je a je!!!!