Tak jo, je srpen, konec prázdnin a červenec jsem proflákala. V Maďarsku to za nic moc nestálo, alespoň jsem čekala více vzrušení. Pak jsem marodila s boreliózou. V srpnu jsem nastoupila do obchodu jako pomocná prodavačka, což mě začalo bavit, pomalu se začínám bát abych tak neskončila. Ne, nemám nic proti prodavačkám, dokonce se na jejich práci nyní koukám s respektem a obdivem, protože vím co to obnáší, ale upřímně, mé cíle, i když zatím nevyřčené, jsou někde výš, alespoň co se týče společenským a peněžním ohodnocením. Rozhodně mě práce bude chybět, protože mi kolegyně tak jaksi přirostly k srdci. Sice se skoro neznáme, ale je s nima sranda a baví mě to celé pozorovat. Takže teď lituji, že jsem nedělala už od července, kromě rozvinutějších vztahů bych měla rozvinutější i účet v bance, který nyní jaksi stagnuje. Ó výborně, přišly my přídavky.
Co mě tak baví na práci prodavačky? Především ten kontakt s lidmi, není to žádná pro mě nudná kancelařina plná papírů, tužek a sponek, zvonících telefonů a uzavřeného prostoru. Za kasou se mohu kolem sebe rozhlédnout a pozorovat a to je to, co mě baví. Někdy se stane, že zákazníci jsou komunikativní a tak můžu navázat takové to povídání, které se užívá, když takhle někoho neznáte. A pak jak říká můj tatínek, to pak poznám osudy lidí.
Takže jsem se možný tyhle prázdniny i rozvinula, alespoň co se týče změny prostředí, nástupu na nové pracovní místo, poznání nových lidí a vědomím, že práce může i bavit.
A proč to vlastně celé píšu? Protože chci psát! Už nevím co jiného udělat, aby se ve mě zase objevila ta chuť něco tvořit. Teď jsem zrovna vedla na toto téma emailovou korespondenci. Proč to nejde psát. Dospěla jsem k názoru, že je to díky několika faktorům : není co sdělovat, nechce se psát a publikovat věci moc osobní, je to krize. Ale nějak se překonat musí, ne? A už je tu zase ten vliv (ten vliv má i jméno!), který mě teď ale musím podotknout příjemně! pronásleduje. Třeba je to stěžejní vliv v mé dospívajícím životě a pokud ho uchopím správně, jednou tomu budu vděčná, ne že bych nebyla už teď. No jo, píšu o moc osobních věcech a tak tajnůstkařím, takže spíš teď chci psát o tom, co jsem asi tak před půl hodinou dělala!
Šla jsem si zaběhat, teda vlastně se jen tak projít. A jak se tak procházím a dýchám čerstvý vzduch, tu mě napadne, proč si nezaběhat? Neprokrvit tělo? Kvůli nemoci jsem nemohla, ale teď už mi nic nebrání. Tak jsem se rozběhla a ejhle, co to je? Nohy bolí, srdce buší, mohutně oddychuji. Z mého vysněného spoceného běhu s úsměvem na tvářích se stal boj o uběhnutí 50 metrů. Takže jsem se rozhodla, že je na čase se mnou něco dělat. Chci se líbit, nejen ostatním, ale hlavně sobě. A tak doufám, že za půl roku, již uběhnu více než 50 metrů.
A to by bylo pro dnešek asi dost. Začala jsem běhat, začala jsem opět psát, i když tak trochu skáču od pátého přes deváté, ale je to ten první krok, a ten prý bývá nejtěžší. Cítím se jako tenkrát poprvé, když mě pustili na kasu. Jako úplné nemehlo, ale je to výzva a štíři jsou prý bojovníci, tak doufám, že tomu dostojím.
Co mě tak baví na práci prodavačky? Především ten kontakt s lidmi, není to žádná pro mě nudná kancelařina plná papírů, tužek a sponek, zvonících telefonů a uzavřeného prostoru. Za kasou se mohu kolem sebe rozhlédnout a pozorovat a to je to, co mě baví. Někdy se stane, že zákazníci jsou komunikativní a tak můžu navázat takové to povídání, které se užívá, když takhle někoho neznáte. A pak jak říká můj tatínek, to pak poznám osudy lidí.
Takže jsem se možný tyhle prázdniny i rozvinula, alespoň co se týče změny prostředí, nástupu na nové pracovní místo, poznání nových lidí a vědomím, že práce může i bavit.
A proč to vlastně celé píšu? Protože chci psát! Už nevím co jiného udělat, aby se ve mě zase objevila ta chuť něco tvořit. Teď jsem zrovna vedla na toto téma emailovou korespondenci. Proč to nejde psát. Dospěla jsem k názoru, že je to díky několika faktorům : není co sdělovat, nechce se psát a publikovat věci moc osobní, je to krize. Ale nějak se překonat musí, ne? A už je tu zase ten vliv (ten vliv má i jméno!), který mě teď ale musím podotknout příjemně! pronásleduje. Třeba je to stěžejní vliv v mé dospívajícím životě a pokud ho uchopím správně, jednou tomu budu vděčná, ne že bych nebyla už teď. No jo, píšu o moc osobních věcech a tak tajnůstkařím, takže spíš teď chci psát o tom, co jsem asi tak před půl hodinou dělala!
Šla jsem si zaběhat, teda vlastně se jen tak projít. A jak se tak procházím a dýchám čerstvý vzduch, tu mě napadne, proč si nezaběhat? Neprokrvit tělo? Kvůli nemoci jsem nemohla, ale teď už mi nic nebrání. Tak jsem se rozběhla a ejhle, co to je? Nohy bolí, srdce buší, mohutně oddychuji. Z mého vysněného spoceného běhu s úsměvem na tvářích se stal boj o uběhnutí 50 metrů. Takže jsem se rozhodla, že je na čase se mnou něco dělat. Chci se líbit, nejen ostatním, ale hlavně sobě. A tak doufám, že za půl roku, již uběhnu více než 50 metrů.
A to by bylo pro dnešek asi dost. Začala jsem běhat, začala jsem opět psát, i když tak trochu skáču od pátého přes deváté, ale je to ten první krok, a ten prý bývá nejtěžší. Cítím se jako tenkrát poprvé, když mě pustili na kasu. Jako úplné nemehlo, ale je to výzva a štíři jsou prý bojovníci, tak doufám, že tomu dostojím.
