Ne že by Paulo Coelho byl mým oblíbeným autorem, to se říci nedá, patří ale k těm, které si tak trochu oddechově ráda přečtu. Jeho příznivci by mě asi už při těchto slovech spílali, za což se jim omlouvám, ale tak to prostě je. Možná právě pro ten fakt, že ho považuji za oddechového, jsem se dostala do okamžiku, kdy se mi hlavou míhají myšlenky, o čem ta Čarodějka z Portobella vlastně byla. Ne nejsem dokonalá, zvláště v posledních dnech, a musím se přiznat, že tuhle knihu jsem nepochopila.
Nejzásadnější sdělení
A jelikož jsem ji nepochopila, nemohu o ní psát. Nemohu ji ani chválit, ani kritizovat, to prostě není možné. Jednu věc mi ale tato kniha přinesla, konkrétně jeden citát, chcete li moudro "Láska je.". Věta jednoduchá s nerozvitým přísudkem, a přesto říká vše podstatné. Nejde o to věčně definovat lásku, to je zdaleka nemožné, je to tak nepochopitelné, že slova na to nestačí. S tímto problémem se potýkám již dlouho, že si říkám :"Sakra, co tohle vlastně je? Co je to za city? Jaký druh lásky?" a až díky čarodějce Athéně jsem poznala, že prostě láska je, v jakékoli podobě, ke komukoli, kdykoli, že prostě existuje. A za to jsem knize vděčná! Díky ní, mohu jít dál, na své cestě směřující k záhubě. Není cíle cesty, ale cesta samotná je cíl. [beat generation].
Alespoň trochu málo k příběhu
V každé anotaci se dočtete, že Sherine (alias Athéna) se narodila cikánské dívce, ale musela být dána k adopci, protože nebyla čisté cikánské robátko. Ujal se ji manželský pár z Bejrútu, který se během občanské války přestěhoval do Londýna. Sherine byla již od dětství jiná, sama údajně prorokovala, že válka potrvá dlouho a že obětí bude hodně. Začne tancovat a vnímat svou astrální energii. Poté se vydá hledat kořeny a svou matku. Na své cestě zjistí, že má dar lidi učit a tak poté co stráví nějaký čas v poušti (to už má syna, je rozvedená, má údajně přítele v Scotland Yardu) vydává se zpět do Londýna a učí lidi, jak v sobě také probouzet svou energii. Stane se ale, že je církví považována za čarodějku a uctívačku ďábla a okolo ní se strhne velký mediální humbuk, zakončený obžalováním z urážky jistého reverenda. Athéna se nejvíce bojí o svého syna, aby ji nebyl odebrán. Nakonec se dozvídáme, že Athéna odjela a kdesi byla zabita. Což jak nám sdělují poslední stránky, není prvda, ve bylo zinscenováno a ona se jen stáhla do anonymity. Její kult učení, neboli kult učení Vzývání Matky Země, převzme žena redaktora, který se do Athény zamiloval (ale nikdy spolu nic nemají).
Témata a kompozice
Samozřejmě jsem některé pasáže vynechala, takže se zase nejedná o kompletní výčet celého příběhu. Co mě přijde zajímavější je fakt, že Coelho zde popírá klasická náboženská témata (Bůh je muž, homosexualita je hřích), a připouští existenci jiných náboženských směrů, které se obracejí k panteistickému vidění světa a boha. To jsem od něj vskutku nečekala. Co se kompoziční stránky díla týče, je psáno jako výpověď svědků událostí, jako by to byl přepis z magnetofonových pásků. Tak si čtenář postupně dává skládanku dohromady a zjišťuje, co se vlastně přihodilo, protože je kniha pojata retrospektivně.
Závěrem
Jak říkám, zlstává stále mnoho věcí mně nepochopených a tak musím skončit. Hodnotit tentokrát neudu, protože by to nebylo spravedlivé. Zda kniha stojí za přečtení či ne? Jak jsem již jednou řekla, každá kniha za to stojí.
