Úvaha do školy

Otázka: „Kdo nebo co pomáhá udržovat duševní rovnováhu?“

Prosím, hned na úvod bych Vás chtěla poprosit, aby jste si tuto otázku skutečně sami položili, zamysleli se nad ní a zkusili si na ní odpovědět. A zamyslete se nad ní skutečně hluboce, protože bez hlubokého zamyšlení nedospějete k odpovědi…

Předpokládám že jste již dospěli k odpovědi, tudíž čtěte směle dále! Dovolte mi abych Vás, ty jejichž odpovědi na předkládanou otázku jsou hmotného rázu, tudíž ty, kteří si myslí, že nějaká věc či osoba jsou tím hledaným klíčem k rovnováze, abych je tak trochu vyvedla z omylu a postavila před krutou realitu světa, alespoň toho mého malého.

Nezdá se vám, že na tuto otázku nelze odpovědět? Že tzv. duševní rovnováha ve své samé podstatě neexistuje? Že je to jen klam, jen pomíjivý pocit, stejně tak jako jsou klamem dokonalé vztahy mezi dvěma lidmi ať už přátelství či manželství? Ano, připusťte to, duševní rovnováha neexistuje, neexistuje stejně tak jako neexistuje dokonalost a je stejně pomíjivá jako pocit věčného a neutuchajícího štěstí. Už jste připustili, že neexistuje? Pokud ano, buďto máte skutečně podobné smýšlení jako já, nebo jste se nechali strhnout mým psaním natolik, že jste ztratili svůj názor.

Pro ty kdož připustili, že na neexistenci duševní rovnováhy skutečně něco pravdy je, mám i následující řádky. Nezoufejte! Mám pro Vás jednu pozitvní zprávu, duševní rovnováha má jedno místo, kde může existovat, kde si jí může v klidu a bez obav užít a kde nám dává pocit krásného, vyrovnaného stavu. Tím místem je jakési vnitřní já, naše vnitřní osoba, která se někdy, vlastně někdy až příliš často, ubírá do stavů iluzí, proplouvajícíh myšlenek, představ, snů aj. Ano, na těchto a jim podobných „místech“, pokud vůbec lze hovořit o místech, duševní rovnováha existuje, ale nelze zde hovořit o existenci ve světě hmotném, leč v tom tak trochu duchovním, nejen ve smyslu náboženském ale i v tom méně teologickém, proto mu raději říkejme „svět myšlenkový“. V tomto světe si můžeme stvořit naši idealitu a duševní klid. Možná že takových stavů dosahují budhisté ve svých meditacích, to se ale jen domnívám, protože nevycházím z vlastních empirických zážitků, pouze ze svých předpokladů a z literatury. Domnívám se, že je ale možné těchto stavů dosáhnout i za předpokladu, že nejste budhisti. Nezaléží na tom kdo jste, vše je přístupno těm, kdož chtějí. Ti, jež dosáhli skoro dokonalosti v hledání vnitřní rovnováhy ve svém světě jsou bezesporu lidé společností označováni za duševně choré, tedi lidově řečeno blázni. Je na snadě zeptat se, zda po tom toužili, nebo zda byli pouze obdařeni přístupem do jiného světa. Pro ty opravdu hodně „nemocné“ reálný svět ztrácí svou existenci a jeho úlohu přebírá svět myšlenkový a pokud jsou v něm štastni, nezbývá nic jiného než jim závidět.

Jak je to ale s tím reálným světem? Když tedy duševní rovnováha jak jsem již naznačila v něm neexistuje, když přebývá jen ve světě myšlenkovém, co tedy ten svět skutečný? Musíme se stát blázny, abychom byli šťastní nebo skoro šťastní? Ne.

V realitě všedních dnů se k té naší duševní rovnováze buďto přibližujeme nebo oddalujeme v závislosti na událostch které prožíváme, na lidech, které potkáváme a na všem ostatním co se kolem nás děje a co v nás zanechá nějaký dojem, který vnímáme a který jsme schopni zpracovat a zhodnotit. Tyto vjemy mohou být jak negativní tak pozitivní, a je třeba nenechat na sebe působit nadmíru jedněch, tzn. necháme li na sebe působit moc pozitivních vjemů, budeme sice mít pocit, že žijeme v říši nekonečného štěstí, ale o to větší bude následovat pád, a tak je to i naopak. Ovšem mám takový dojem, že to sami neovlivníme, a velice často se i stane, e máme nadmíru jedněch vjemů a pak je celkem psychicky náročné smířit se s tím, že existujé i ty vjěmy druhé. V případě kdy na nás působí moc negativních vjemů, je stále těžší a těžší dostat se zpátky ke zdánlvé rovnováze.

Takže můj závěr? Konečný verdikt? Duševní rovnováha existuje v myšlenkovém světě. Ve světě reálném a každodením pokud se bavíme o duševní rovnováze, tak se bavíme o iluzi a zdánlivé představě. Skutečnost je zřejmě taková, že se pohybujeme svojí psychikou na sinusoidě, tzv. jednou jsi dole jednou nahoře, ale nikde není zlatý střed který by vydržel déle než jako jeden jediný bod v čase, v lepším případě více bodů, ale v tak malém časovém úseku, že vzhledem nekonečnému prostoru můžeme o tomto úseku hovořit jako o časově zanedbatelném. I tak pro nás jsou tyto byť malinké úseky tak důležité, že pro ně stojí za to žít. A v tom spočívá jedna z krás lidské existenece. Ve schopnost žít pro něco velmi malého, nedokonalého a pomíjivého, jako je zdánlivá vnitřní rovnováha a nejen ta.